Rychlík 616

Tu neděli 1. prvního července před dvěma roky jsme s manželkou Veronikou vyrazili brzy ráno na Hlavní nádraží, abychom v půl osmé jeli rychlíkem do Ústí nad Labem za jejími rodiči. Jízdné stálo dvakrát 170 kaček a na místě jsme měli být za hodinu a 11 minut.

S Verunou jsme sice teprve rok manželé, ale žijeme spolu už třetí rok. Mě je 30 pracuji v Praze jako IT v Thomayerově nemocnici a Veruna, která má 28, tamtéž dělá zdravotní laborantku.  Já jsem Pražák, ale manželka je Ústečanka. Už kolikrát jsem takhle jeli za jejími rodiči. Je to pohodlnější než-li autem a tak to zůstalo v garáži.

Bylo léto v plném proudu a už od rána bylo vidět, že bude další horký den.

Proto já měl kraťasy a triko, kdežto Verča si vzala bílé, červeně puntíkované lehké šaty bez rukávu, dole do půl stehen.V nich byla vždy sexy. Bylo chladněji, tak si přes to vzala svetřík, ten ale ve vlaku sundala.

Vlak byl skoro prázdný a tak jsme si zabrali jedno kupé. Já dal nahoru sportovní kabelu a notebook v tašce. Více jsme toho neměli, vždyť jsme tam jeli jen na tři dny a dvě noci.

V 07:29 se vlak pohnul a vyjel z nádraží. . Pomalu jsme projeli nad autobusovým nádražím na Florenci, jeli po viaduktu přes Karlín pod Vítkovem, na Balabenku přes Vltavu po Holešovickém mostě a do Holešovic na tamní nádraží, kde zastavil. Po asi dvou minutách se vlak zase pohnula už jel o něco rychleji Někde v oblasti průjezdu Bubenečským nádražím se objevili dva takoví kluci, teenageři, Romové. Nakoukli, otevřeli kupé a aniž by se slušně zeptali, zda tam máme volno, se rozvalili u dveří a zavřeli dveře kupé. Bavili se mezi sebou po jejich, takže jsme jim nerozuměli ani slovo. Občas po nás koukli, hlavně na Verunku, usmívali se na ni, pak i na sebe. Těžko říci, kolik těm klukům bylo, mohli mít tak 16-19, fakt nevím. Navíc si byli dost podobní, měli snědší tváře, havraní zvlněné až zakudrnacené vlasy. Jeden byl po stranách vybraný, takže to měl jak drn, druhý to měl trošku do kohouta. Myslím, že to byli bráchové. Pak přišel průvodčí, cvakl nám lístky a jim také, načež znuděně odešel.
Najednou s námi začali komunikovat. Prý kam jedeme? Proč nejedeme autem, Co v Ústí, že prý oni tam jedou také, že v Praze jen makají na stavbě a pak to zaměřili na Verču, že je moc hezká, jestli spolu chodíme, takže řekla, že jsem její manžel a oni na mě, že si ji asi musím hlídat, že za ní asi chlapi pálí. Prostě jejich otázky byly čím dál více nepříjemné, osobní až drzé. Jen vlak vyjel z Prahy a zrychlil, tak jeden z nich vstal, otevřel dveře kupé, rozhlédl se po uličce, pak zase dveře přišoupl, zavřel je na páčku a zatáhl záclonky.

„Co je?“ zeptal jsem se, tušíc něco nekalého, ale to ten co seděl na mojí lavici se najednou prudce přišoupl ke mě a v ruce držel nůž, který než jsem se stačil vzpamatovat, mi držel pod krkem.

„Buď hódnej, gadžo, jinak udělám šmik a přeříznu ti tépnu! A ty, gadžóvko“, pohlédl na Verunu, „…ty jesli néchceš bejt vdóva, tak uděláš co chcem! …. Vstáneš, vysvléčeš ze sébe gáťky, dáš je tády brachóvi, pak si vyhrrneš súkni, sédneš si tady doprístře na sedádlo, háksny dáš nahóru chdídlama a chodídl hódně vod sébe, abys měla pořádně vyšpulénou míndžu. Podržiš brachóvi a potom i mně. Néboj, užijéš si romácky kokóty… A tady tvuj gadžo búde hódnej a muže se dívatjak jébem my romáci…hahaha!“ Krve by se vě mě nedořezal. Nemohl jsem vůbec nic dělat. Ano, bál jsem se, vždyť by stačil pohyb tím nožem a…
Veronika byla bledá jak stěna a zoufale se na mě dívala.
„No taák, gadžóvko!“ štěkl ten u mě a najednou mě pravou volnou rukou chytil v rozkroku a zmáčkl mi koule, takže jsem vyhekl úlekem a zasípal bolestí… „Veruš…“, vyhekl jsem asi jsem vypadal moc zoufale, protože vstala a pak si vzadu sáhla pod spodek šatů a skutečně si stáhla své červené bílé, na okrajích krajkové kalhotky a ten druhý róm po nich hned chňapl a dal si je k nosu.

„Ták je to dóbře…Chápavá gadžínka“, řekl s úsměvem ten u mě a hned zase manželce přikázal „A teď tam dopróstřed…, vyhrň si ty šáty a sedni tam! Děélej!“začž mi zase zmáčkl koule a já zaúpěl.

Veruna se smutně posunula k přikázanému místu, vzala do rukou spodní lem šatů a vykasala jej k pupíku, načež si sedla.

„Ty háksny dej na to sedádlo!“, řekl ten druhý. Viděl jsem, že mé ženě je do breku, ale udělala, co si přál. Tím mu odhalila svou trojúhelníkovitě obrostlou kundu středně hnědými chloupky.

Ten druhý cikán na ní mohl oči nechat a hned zaklejnul a začal ji kundu svýma prackama ohmatávat, zkoumat, dráždit a pak se sehnul, rozevřel jí oběma rukama pysky a jazykem jí tam začal mezi nimi rejdit. Myslím, že Verunu hanba fackovala, zavřela oči a začala rychle dýchat. Když ji asi začal jazykem rejdit po postěváčku, Verunka se rozvzdychala a zvrátila hlavu.
„Výdiš, gadžo, jak se jí to líbí…“, řekl posměšně ten u mě.
„Ty more, ta téče“, konstatoval ten u kundy. „Ja ji už du mrrdat“

načež se vzpřímil, rozepnul si pásek, knoflík i zip omšelých riflí a stáhl je dolu i s boxerkami, takže jsem hleděl na jeho útlou snědou prdel.

„Prosííím, né…tohle néé…!! Nedělej tóóó!! Prosííím!!“ uslyšel jsem manželčin zoufalý hlas a začala jej rukama od sebe odstrkovat. Ten hajzl jí ale vrazil nevybíravě pořádnou facku, až to plesklo.
„Drrž kurvo!!!“ zařval nasraně a šokoval ji tím. Na takové zacházení nebyla moje žena zvyklá. Roztřásla se, zavzlykala, zaječela: „Né…nééé…tonééé!!!“ a já pochopil, že jí asi dal čuráka mezi pysky a chystá se ho do ní nacpat.
„O…óó…bože néééé!!!“ zaúpěla bezmocně, jak jí ten cikánský ocas projel pochvou asi až někam k děloze.
„Oda sa súper… Hehehe“ pronesl ten hajzl v tom svém jazyce a stejně se zasmál i ten u mě a zase mi stiskl rozkrok až jsem zasípěl.Zoufale jsem se díval, jak se zadek toho co ho dal do mé Veroniky rozpohyboval a zčal ji bezostyšně protahovat. S hrůzou jsem si uvědomil, že ona nebere žádnou antikoncepci, protože o ní tvrdé, že je to v těle hormonální svinstvo a tak po mě vyžaduje kondom. A tenhle cikánský zmrd mi ji šukal na ostro. Však také na mne manželka vrhala zoufalé prosebné pohledy. Ten cikán si ji uchopil tak nějak pod nohama za boky a přirážení zrychloval. Veronika se začala dívat do stropu, nevím na co myslela, ale dech se jí zrychlil a až začala povzdychávat. Asi i tekla, protože se začal ozývat mlaskot.
„Dééj jí, zmasažuj gadžóvce mindžu!“ povzbuzoval ho ten u mě. Chtěl jsem se mu vysmeknout, vzepřít se, chtěl jsem vstát, ale tak silně mi zmáčkl koule, až jsem skoro zchroml.
„Kliiid, gadžo, von ti ji vojébe, napústi kundu mrrdkou a pak si to vyměníme… hahaha!“

„Ne…ne…to ne…já nechci…semeno vééén!“ začala zoufale kvílet Veruna.
„Hóvno ven, do tébe to pústim… Takóva šukar mindž, búdeš khábni… a búdeš mít čhave…“, hekal on…. To už nasadil tempo úderníka a Veruna jen hlasitě reagovala do toho svým: „Nhe…nhe…nhe!!“ což ovšem bylo něco co spojovalo hekání i odmítání.“
„Nane čhave, nane bacht“,  řekl ten první pro mne cosi nesrozumitelného. Jen to dořekl, ten mrdák se vzepjal, vtlačil se do Veruny, ona jen zaúpěla ke mě zoufalé: „Jardóóó…probohááááá!!!“ a on už do ní nejspíš pumpoval semeno, kterým jí marasil dělohu. Když se do ní vysmenil,  chvilku v ní zůstal, načež ho vyndal už změklého a hned se upravoval a vytahoval si a zapínal rifle. Pak převzal od toho u mě nůž, bleskově se vyměnili a před Veroniku přišel ten první.
„Vstááň!“ poručil jí načež jí popadl za ruce a zdvihl ji ze sedadla. Pak ji otočil a řekl: „Předklóň se a vópři vo tu sedáčku!“ Veronika mu neodporovala. Očividně to chtěla mít už za sebou. Stála, opírala se v hlubokém předklonu o sedačku a ten, co předtím držel mne, jí nohama kopal lehce do jejích a poroučel jí: „Rozkroč se, děélej…víííc…ééště… Táák!“ Pak jí vyhrnul spodní díl šatů až na záda, rozepnul si poklopec, uviděl jsem jeho docela dlouhou a tlustou klobásu, rozhodně asi větší než měl ten první i než já a aniž se zabýval prohrabáváním manželčiny kundy, už dostatečně promazané od semene prvního cikána, namířil jí ho zezadu na kundu a zatlačil: „Jeeééé!!!“zaječela Veruna, protože takový kalibr nečekala a asi v sobě ani nikdy neměla. Myslím že jí tou věcí doslova vycpal. Chvilku, asi pár vteřin v ní vězel bez hnutí, pak ji popadl v bocích a začal v ní jezdit jako píst v pístnici. Veruně nedál prostor k žádným protestům, takže divoce dýchala a přerývaně vyhekávala. Vůbec ji nešetřil, nijak se s ní nepáral a mrdal ji s bezohlednou poživačností a z jeejích úst se ozývalo: „Ééhh…éééhh…héééh…“
Bylo to hnusné, ponižující, porupné… Měl jsem vztek,ale byl jsem zoufalý, protože jsem tomu nemohl zabránit. Sice ten druhý mi už koule nemačkal, ale mohl jsem vědět, zda mne neřízne a já třeba pak nevykrvácím?
Jak ji ten hnusák mrdal, Verunino hekání se mi zdálo být čím dál více známkou prožívané slasti než bolesti z pokoření. Jeho břicho pleskalo o její půlky. Veronika už neprotestovala, jen ten její hekot nabyl na intenzitě a přecházel do vyšší tóniny, až se najednou zajíkavě kvílivě

rozochkala a já pochopil, že dosáhla orgasmu.
Však to ten co ji mrdal poznal a zvesela prohodil: „Ty more, gadžo, ta tvoje gadžovka se udělála, vona mi ho tak stahúje minžou… I ja už búdu… Třéba ti ji namrdáme… Třéba vas búde dóma víc…hahaha.“
Najednou se vzepjal, prohnul tělo jako luk vzad a držíc se mé ženy za boky, byl k ní přitisknutý a i on to do ní vpouštěl.

Když se vyprázdnil a vysemenil, vytáhl z ní ocas, otřel si žaluda o její zadek, poplácal ji po zadku a schoval si ho do kalhot.Pak se na nas zašklebili se slovy: „Za chvíly vystupujéme, tak buďte se měéjte.“

Celé to, co jsme museli prožít a přetrpět, trvalo tak půlhodiny. Najednou zmizeli, a než-li jsme se vzpamatovali, vlak začal brzdit. Verunka si zatím kapesníkem vytírala rozkrok a tu jí z kundy čůrkem vytékající dvojnásobnou nadílku cikánského semene. Mlčela, Nebrečela, nevyčítala, jen mlčela. Já se na ni smutně díval, když jsem si uvědomil, že máme mobily. „Zavolám na policii“, řekl jsem a vytahoval svůj telefon.
„Ježiši to néé!! Ani náhodou!! Co jim budeme řikat? ˇVíš jak mi bude trapně??!“
„Popíšeme jim je a to jak to proběhlo a co ti udělali“, řekl jsem nechápavě.
„Prosim tě Mirku, já se nikde nebudu zpovídat, běhat po nemocnicích a bůh ví co eště… Naši by se vyděsili, kde sme? A co jim jako mám říct? Že k nám do kupé vlezli dva mladý cigoši, že tys mě nemoch ubránit, protože ti dal jeden z nich kudlu na krk a že ses musel dívat, jak mě vojeli, jak sem jim musela postupně oběma podržet, aby ti neublížili? To jim mám vyprávět, jak sem si musela sednout s nohama roztaženejma na sedadle a musela jsem držet jednomu a pak ve stoje druhýmu zezadu?“
Pak si to najednou uvědomila: „Doprdele, krucinál…! Dyť voni se do mě voba udělali…a já nejsem chráněná…!“ Hned začala lovit ve své tašce vysící na háčku a vytáhla si mobil a v něm měla aplikaci menstruačního kalendáře… „Doprdele, doprdele… no, tak to je malér, dneska mám třináctej den cyklu…“
Moc jsem ji nechápal. Když viděla, že čumím jako tvrdé Y, tak dodala ironicky: „Zejtra mám ovulaci a spermije přežijou v děloze klidně až sedumdesát dva hodin, takže…“ a hned dodala: „Ale Mirku, smiř se s tím, že jestli budu těhotná, tak na interupci nejdu. Mě stačila ta co sem musela absolvovat tajně, aniž to naši věděli v osumnácti, podruhý na to už nejdu. Měla sem pak výčitky a deprese než sem to překonala. Ne, podruhý už ne!“

To už rychlík brzdil v Roudnici nad Labem až zastavil. Stál tam dvě minuty. Ty dva jsme viděli jak běželi od vlaku přes kolejový chodníček k nádražní budově. Hajzlové.
„Eště že nás nevokradli“, prohodil jsem přiblble.
„Nó, to je hrozně důležitý… Dva mladý cikáni ti vomrdali a možná oplodnili manželku a tebe hlavně zajímá, že nás nevokradli“, nakrkla se.
„Víš jak mi teď je??!!“
„A co sem měl jako dělat?“ opáčil jsem se. „Měl ten nůž na mý krční tepně, Veruno…!““
„Promiň, já vim…“, řekla tiše.
„Víš jaký ponížení sem zažíval, když sem se musel dívat jak ti to dělaj? Takový mladý čmoudi?  Mojí ženě? Navíc sem moc dobře postřehnul, že když ti to dělal ten druhej zezadu na stojáka tim svym velky tlustym pérem, že si se přitom udělala, že si měla ordáč…!“ řekl jsem vyčítavě, zatím co vlak se zase dal do pohybu.
„Já za to nemůžu“, rozbrečela se… „Já nechtěla, ale  když to se nedalo vydržet, prostě mě zradila prcina a taky ten pocit toho dlouhýho tlustýho péra, to bylo něco úplně jinýho než co sem doposud v sexu zažila… Promiň, Mirku, mě je to líto…“, fňukala Veruna.

„Víš co, Veru, už je to za námi, prostě na to zapomeneme jako na zlej sen, spláchneme to ze stolu a život de dál. Hlavně že se milujeme. To bylo znásilnění a né nevěra, bylo to vynucený, tebou nechtěný, tak to berme jenom jako životní nepříjemnost a nic víc. Souhlasíš?“ navrhl jsem.

„Jo, souhlasím. Hlavně našim ani muk“, dodala.

Po zbytek cesty jsme už o tom nepromluvili. Ani v Ústí u Veruniných rodičů jsme se o tom nezmínili ani před nimi a ani mezi námi dvěma.

 

Pobyli jsme u nich do úterý a večer jsme se tímtéž rychlíkem vrátili do Prahy. Byl plnější a cesta už proběhla bez komplikací. Od Hlaváku jsme jeli domů k nám na Spořilov taxíkem. Ve středu jsme šli oba do práce a život se zase ubíral v našich zaběhnutých kolejích.

Pak ale jednou žena přišla z práce a celý den byla taková zamlklá. Když jsem se jí zeptal, co jí přeletělo přes nos, sáhla do své kabelky a zašermovala mi před očima bílou plastovou tyčinkou se slovy: „Před tejdnem sem to měla dostat a nic… až do teď pořád nic, tak sem si ráno v naší nemocniční lékárně koupila gravitest a koukni…, dva proužky!“
Když mi konečně došlo, co mi to tu povídá, ztuhl jsem. Strach a údiv, vztek a zmatek, láska i touha utéct – to byly všechno moje pocity…, pocity muže, jemuž manželka právě potvrdila, že mu ti dva cikáni před třemi týdny nasadili před ním samotným kapitální parohy muže, kterému jeho manželka právě sdělila, že bude otcem dítěte, které jí neudělal ona, ale dva úplně cizí mladí cikáni. Ani Veronika z toho rozhodně nebyla nadšená. Já měl jen ty pomyslné parohy, hořkost a pocit ponížení, ale ona, která ten nechtěný plod nosila měla pocit, že byla zneužita a použita stylem o ní a bez ní.

P.S.: Jako námět byl použit skutečný případ, který se odehrál před několika lety.