Dlouhých pět měsíců mne to tíží jako balvan na duši… Tutlám to před manželem, rodiči, známými, prostě před celým světem, ale já to musím někomu povědět, alespoň takhle anonymně. Je mi 28 let a jsem tři a půl roku vdaná, toho času na mateřské s dvou a půlletou Verunkou. Víte, na všechno bych zapomněla, jsem přece už velká holka, kdyby se to obešlo bez následků. Jenže ono neobešlo a já teď před sebou zase valím už docela velké břicho s 23 týdenním outěžkem. Verunka, která z toho ještě nemá rozum, se těší na brášku nebo na sestřičku a můj manžel zase doufá, že to bude tentokrát kluk. Kdyby věděl… Nejhorší pro mne je, že nevím, zda-li to dítě, které v sobě nosím je manželovo, nebo toho druhého.
Stalo se to letos v létě o pekingské olympiádě za jednoho všedního letního pozdního večera kolem 23. hodiny. Malá Verunka už dávno spala ve svém dětském pokojíčku, manžel dřepěl u televize a sledoval olympijské disciplíny a já domyla a doutírala nádobí, poklidila kuchyň a ani nevím proč, prostě jsem se rozhodla jít vyhodit do kontejneru velký pytel s odpadky. Řekla jsem to manželovi, který jen cosi broukl, aniž mne snad vnímal a pak, tak jak jsem byla, tedy v domácí šatové zástěře bez rukávů a pod ní ve volném vytahaném tílku a kalhotkách jsem vklouzla do takových těch vietnamských pěnových pantoflí, vzala pytel, do kapsy hodila klíče a vyrazila.
Bydlíme ve třetím patře paneláku, tak jsem sjela výtahem dolů , vyběhla z domu a mazala k asi 50 metrů vzdáleným boxům, hodila to do kontejneru a zase mazala nazpět. Když jsem odemykala prosklené domovní dveře, najednou mi z ničeho nic kdosi rukou zacpal pusu a na krku jsem ucítila cosi chladného kovového. Šíleně jsem se lekla. „Drž hubu nebo tě podřežu!“ sykl mi cizí mužský hlas do ucha. Byla jsem strachy bez sebe, takže bych ze sebe asi stejně nevydala ani hlásku, tak mě to šokovalo. Zatlačil mne do temného domovního vestibulu, ale necpal mne k výtahu, nýbrž ke schodům vedoucím dolů ke sklepům a sušárně. „Když budeš hodná, nic se ti nestane a budeš zase brzy doma! Tak di!“ zaslechla jsem zase ten přidušený hlas. Sešli jsem dolů. Pod schody kdosi vyhodil jakési harampádí a také tři staré matrace z nějakého gauče. Tam jsme zastavili. „Teď si vysvleč kalhotky, ale o nic se nepokoušej, nebo…!“ zavelel. Krve by se ve mně nedořezal, jak jsem se bála a tak jsem ho raději poslechla. Vykasala jsem si spodek šatové zástěry, chytila kalhotky za gumu a pomalu jsem si je stáhla až na kolena. Dál už bych musela do podřepu, to ale on nechtěl a poručil: „To stačí, pokračuj nohama!“ a já zase udělala co chtěl. „Teď si pomalu klekni na ty matrace!“ poroučel ten neznámý dál a já si tedy klekla. „Hele, já ti teď pustim hubu … nepokoušej se hlesnout, jinak máš smůlu!…A vopři se vo lokty! Dělej!“ Opřela jsem se tedy o lokty a již chápala, o co mu jde. „Prosím vás, nechte mě…Mám nahoře dvouleté dítě…Neubližujte mi…“, škemrala jsem skoro plačtivě polohlasem. „Řek sem ti, abys držela hubu! Rači dej kolena vod sebe!!!“ zarazil mne důrazně a já ho poslechla. „Víc! Eště víc!“ přikázal mi a zároveň mi zase vykasal spodek šatové zástěry až nad pas. Hanba mne fackovala, mé ženské JÁ se vnitřně bouřilo proti takové zvůli a zároveň se mě zmocňoval panický strach… Né o život, ale z toho, že jsem nebyla nijak chráněná. Až do jednoho a půl roku naší dcery jsme sex s manželem provozovali jen s kondomem. Pak jsme se tak nějak shodli, že je čas na druhé dítě, aby malá nebyla sama a tak jsme to začali dělat na ostro s cílem pořídit naší dcerce sourozenečka. Bylo to už půl roku a těhotenství se mi nějak né a né dostavit. A najednou tu byl cizí a mě neviditelný chlap, který mne chtěl zezadu přefiknout. Mě… Proč zrovna mě? Byla jsem obyčejná ženská. Blondýna s dlouhými vlasy staženými do ohonu, 75kilo živé váhy, boubelka s pětkami, širokými boky i stehny a velkým zadkem… Co na mě viděl? Že by si mne vyhlédl nebo jsem byla jen jeho náhodnou kořistí? Ať tak či tak, měla jsem neblahé tušení, že tohle nedopadne dobře. „Vyšpul pořádně tu prdel a drž!“ procedil mezi zuby nedočkavě a zároveň jsem cítila jeho kolena mezi svými. Najednou plesk. Plácl mne přes zadek a sykl: „To je prdel, panečku…“. Pak jsem ucítila jeho pracku ve svém obnaženém rozkroku a napětím jsem ustrnula. Chvilku se mi tam prohraboval, což bylo hrozně ponižující, dokonce mi strčil prst dovnitř do pochvy, až jsem se instinktivně stáhla a znovu zaškemrala: „Prosím vás né…!“, ale on na to znovu jen: „Drž hubu a rači jí na mně pořádně vyšpul !“ Najednou mi prsty silně stiskl půlky, dole mi je od sebe rozevřel a než-li jsem se stačila nadechnout v očekávání své definitivní potupy, ucítila jsem jeho žalud mezi pysky, pak na vstupu do pochvy, tlak a už mnou projížděl, že se mi zatajil dech. Pak se jeho pracky přesunuly na mé boky a jeho penis mi tam začal jezdit jako píst…rázně, bezohledně, pánovitě. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale zase moc dlouho né, i když mně se to zdálo být věčností. Cítila jsem v sobě jeho pohyby, sotva jsem popadala dechu a dusila v sobě vzdor i lítost. Najednou začaly být jeho přírazy rychlejší a rychlejší , hlubší a tvrdší, takže jsem cítila, jak mi svým penisem zatlačuje dělohu až do břicha. Pak se na mne silou natlačil, ztuhl, vyhekl a já jen vnímala, jak s sebou ve mně cuká a jak se mi tam rozlévá známé teplo. Chvilku ve mně tak setrval, ale pak najednou, dříve, než jsem se stačila vzpamatovat, byl pryč. Zmizel jak pára nad hrncem a já tam zůstala tak.
Těžce jsem se zvedla z těch matrací a celá rozbolavělá, jsem se zeširoka dobelhala ke sklepním dveřím výtahu, který jsem si přivolala z přízemí. Vstoupila jsem do kabiny jako v mátohách a dojela do našeho patra. Byla jsem ze všeho tak rozechvělá, že jsem se ani nemohla strefit klíčem do zámku. Když se mi to konečně podařilo a já se ocitla v přívětivém prostředí naší předsíně, manžel stále v obýváku čučel na telku a snad ani nezaregistroval, kde jsem tak dlouho. Ano, byla jsem pryč asi čtvrt hodiny, ale co jsem za tu dobu zažila… Vyzula jsem se a zapadla rovnou do koupelny, kde jsem se svlékla, vlezla do vany a pustila na sebe sprchu, abych ze sebe smyla nejen to semeno, které mi čůrkem vytékalo z pochvy, ale i tu pomyslnou špínu, tu hanbu. Musela jsem se sprchovat snad půl hodiny, protože i manžel, který se šel vyčůrat, si toho všiml a zeptal se, nejsem-li tam už nějak dlouho. Naštěstí na sex ten večer neměl chuť a ten další jsem se vymluvila, že mne hrozně bolí hlava.
Až třetí den jsem to podstoupila a nějak to překonala, ale když ve mně byl, pořád jsem měla pocit, že mi to dělá tamten. Ne, manželovi jsem nic neřekla. Ani na policii jsem to nehlásila. Styděla jsem se a taky měla strach, že by to na mně ulpělo jako vypálený cejch.
Věřila jsem, že na to zapomenu, jenže když jsem nedostala menstruaci, vytušila jsem, že je zle. Pořád jsem doufala, že jsem otěhotněla přece jen s manželem. Pak jsem šla na gyndu, kde moje těhotenství jen potvrdili. Opatrně jsem to sdělila manželovi a ten z toho měl obrovskou radost, chudák. Kdyby tušil, že zatímco on se tehdy v létě díval na olympiádu v televizi, kdosi cizí ho drze zastoupil a docela neurvale mu na můj účet nasadil parohy…
Toto by mělo být podáno jak fantasie protože jinak je to špatně každý takové neohlasene znásilnění utvrzuje pachatele ze mu to projde. A ani o paroží se tu nedá mluvit.