Dnes jsem ho náhodou potkala v obchoďáku. V davu lidí jsem si ho všimla i jen při letmém pohledu, i když ode mne byl dost daleko. Uvidím ho tak vždycky, nemohu se mýlit. Mám pro něj prostě slabost.
Jde o manžela mé kamarádky. Od prvního našeho setkání ho mám v hlavě, jako vypáleného na disku. Je pro mě zosobněním ideálu muže, hodícího se do všech šablon, které musí chlap, co má o mně zájem, naplnit. On, Petr, plní všechny s výjimkou jedné, není volný. Ne svobodný, to je mi jedno, pouze volný. Tím myslím jen to, že je manželem mé dobré kamarádky.
Mezi několika jinými muži se ochomítal kolem bas s pivem a některou z nich si ukládal do vozíku. Stojím o dvab loky regálů dále a částečně skrytá za tabulí „Akce“, a pozoruju ho, jak se shýbá, bere mezi prsty láhve za hrdla a zase se vzpřimuje. Jeho široká ramena s kulturistiskými zády mi posílají do očí každý detail jeho pohybu, zatímco já si chladím dlaněmi svou zrudlou tvář. Je to báječné, mít možnost ho pozorovat, když si myslí, že ho kolem nikdo nezná.
Pivo už nakoupil a tlačí vozík někam dál. Musím za ním, nedá se nic dělat.
A tak ho s odstupem doprovázím po obchodním domu a sleduju, jak se pohybuje a jak se chová. Poněkolika minutách jsem tak vzrušená, že cítím, jak mi vlhne klín. Trochu se stydím, ale nedá mi to.
„Jé, ahoj. Petře.“ Vylétlo ze mně, když se náhle otočil a vrzil svým vozíkem do mého.
„Ahoj, princezno. Omlouvám se, na něco jsem si vzponěl a chtěl jsem to napravit. Neublížil jsem ti?“ Omlouvá se.
„Ne, dobrý. Ještě, že máme ty vozíčky, jinak jsme byli v sobě.“ Žertuji a nic tím nemyslím, ale on to vzal po svém:
„Já bych byl v tobě, obráceně to nejde.“
Hned jsem to nepochopila, ale když už ano, pokračoval:
„A nemuselo by to být špatné, jak tak koukám.“ Přejel pohledem nejprve mé poprsí a pak i celou postavu. Zacukalo mě při tom v podbřišku a znovu se mi zbarvili tváře.
„Co to meleš, kdyby tě Lucka slyšela.“ Napomínám ho.
„Ale neslyší, o tom to je. Jdeme nakupovat spolu?“
„Můžeme.“ Odpovídám a vydali jsme se mezi regály.
U pokladen jsme se trochu zdrželi, bylo tu moc lidí, ale pak mne doprovodil k mému autu a pomohl mi s věcmi do kufru. V jedné chvíli mi při ukládání nějaké věci, v momentu, kdy jsme byli oba sehnuti v prostoru kufru, sáhl na ňadro. A když jsem na chvilku ztuhla překvapením, udělal to znovu a ještě ho stiskl. Okamžitě mně polilo horko a ztvrdly bradavky. Musela jsem se ale ovládnout.
„Petře, ty ses zbláznil.“ Napomínám ho a couvám z kufru. On mne následuje, pohledem hodnotí mé vystouplé bradavky a povídá: „Máš chvíli čas, nebo musíš domů?“ Hledí mi beze studu do očí a čeká na odpověď.
„Proč? Něco bys ode mě chtěl?“
„Jo.“
„A co?“ Ptám se s očekáváním nějaké blbosti, jenž z něho vypadne.
„Aby ses nechala opíchat.“
Kdyby bylo nebe skleněné, v tu chvíli by se rozbilo o zem a kolem by létaly střepy. Nikdy bych ho neodhadla na takovou upřímnost. Dívám se mu do tváře, on do mé a já nevím, jak reagovat. Hrozně moc bych si přála, aby mne teď hned svlékl, pohrál si s mými prsy a s chutí mi vylízal kundu, než by mi do ni nastříkal své horké semeno. To všechno mi v tu chvíli prolétalo hlavou a má kolena ztrácela sílu.
„Petře,………..,Petře, to snad………Petře……..mám chvíli čas. Mám čas!“ Vykoktala jsem ze sebe, i když původně jsem mu chtěla vyčinit.
Jemu to stačilo.
„Zamkni si auto a pojď se mnou.“ Přikázal a já za ním spěchala až k jeho autu. Tam si naložil nákup, odstrčil vozík někam dozadu a otevřel mi dveře. Za minutu mě vezl mimo město, na msto, které neznám. U nějakého rybníka, kde posléze zastavil, seděl jen jeden rybář, jinak tam vládl klid a mír. Za celou cestu jsem se ani nepohnula. Seděla jsem s rukama v klíně a mlčela, stejně, jako on.
Byla už tma, tak, jak to v listopadu bývá.
Vypnul světla, sáhl mi mezi nohy a posunul mne i se sedadlem dozadu. Bez slova mi začal rozepínat halenku a jeho dech se zrychloval. Bylo to na mně rychlé, ale zároveň jsem se bála, že přestane. Nutno říci, že jsem si na to, že je to manžel mé kamarádky, ani nevzpomněla. Viděla jsem jen ta jeho ramena a nenechavé ruce, jenž mne obnažovaly.
„Nebude ti zima, brouku?“ Ptá se najednou, aniž by přerušil svlékání.
„Ne, jen nepřestávej.“ Odpovídám, zatím, co v hlavě mi uvázla úplně jiná myšlenka, na ukončení toho všeho.
S nahými prsy mne zatlačil do opěradla, roztáhl mi stehna, zavlékl prsty za nohavičku kalhotek a jedním škubnutím je roztrhl. Vykřikla jsem leknutím, a také trochu bolestí, ale v skrytu duše jsem byla ráda, že to udělal. Vlhký cár kalhotek z pod mně vytáhl, a pohodil ho na podlahu. Hned potom se začal svlékat sám.
Šlo mu to pomalu, protože mezi tím, a líbáním, mi musel sahat na kozy, cucat mi bradavky a tahat mně za chlupy na kundičce.
Byla jsem v tranzu. Nedovedla jsem myslet na nic jiného, než na to, kdy do mne konečně vrazí toho svého ptáka. Sedadlo pode mnou vlhlo, já se dívala, jak se svléká a hladila ho po ramenou. V břiše mi škube, bradavky mám jako kámen a jeho ocas mu pod slipy tak naběhl, že jsem od něj nemohla odtrhnout oči. A když ho konečně vyndal, a já ho zahlédla, než na mne lehl, naplnilo mně to tak obrovským očekáváním, že jsem zaklonila hlavu, roztáhla nohy a oddala se mu ke všemu, co bude jeho přáním.
Ten jeho dlouhý, tvrdý penis mne tlačí v rozkroku, jezdí mi štěrbinou a Petr mi necitlivě kouše bradavky. Je to vzrušující i přes tu bolest, kterou mi to přináší.
Náhle do mne vniká. Jeho žalud mi rozvírá pochvu a rychlým průnikem mně přišpendlí do sedadla. Roztahuji stehna, abych mu poskytla co nejvíc prostoru, a aby do mne mohl alespoň ještě kousíček proniknout. Rukama mu hladím ramena, nastavuji se mu, aby ve mně dál lehce klouzal, a snažím se mu jít naproti. Nelíbáme se, oba se s hlavami těsně u sebe jen snažíme, abychom dali tomu našemu snažení všechno, co ten druhý očekává.
Netrvá to dlouho, Petřík mi zasunul jednu ruku pod zadek a několikrát mi pomohl s přirážením. Věděla jsem proč. On to věděl ještě lépe, protože mi v krátkém okamžiku nastříkal semeno do mé oddané kundy. Ještě se při tom snažil, dostat ten náklad hlouběji a tlačil do mě penis, kam jen to šlo, ale výsledek tím neovlivnil.
Když mi pomohl rukou a ohlásil mi tím, že bude hotov, přimkla jsem se k němu, obtočila mu boky nohama a přidržela si ho tak v sobě. Pak už jsem jen vnímala ten nádherný pocit, který všichni znají, pocit, kdy do vás vletí první dávka horkého semene od nádherného chlapa, schýleného nad vámi a chrčícího právě probíhající slastí. Další a další záškuby penisu mě pak vykoply až na vrchol mého snění a já se udělala s dlouhým hlasitým výkřikem.
V následné chvíli jsem už nechtěla nic jiného, jen s ním být v objetí a odpočívat, než nabereme dech, abychom si to za chvíli ještě mohli zopakovat.
„No vidíš, a máš to za sebou.“ Pronesl.
„Jak to myslíš?“ Ptám se zklamaně.
„To bylo nějakého uhýbání. Mohlo to být už dávno.“
Nevěřila jsem vlastním uším. Dívala jsem se, jak se strojí, dělala to samé a pokoušela se o mně nevolnost. Všechno jeho semeno, pro mne do teď málem svaté, se mu roztékalo po sedačce a já mu to přála. Nemohla jsem se ubránit pláči.
„Proč brečíš? Bylo to dobrý, a hlavně, že bylo do koho.“ Utrousil, aniž by se na mně podíval.
Ten hajzl. Já pitomá nána. Fuj. Vystoupila mi po celém těle husí kůže a já se těšila, že už odjedeme a nebudu s ním mít nic společného.
Když mne vyložil u mého auta, otevřenými dveřmi na mne ještě zavolal: „Kdyby sis chtěla zase zapíchat, nějak mě najdeš. Nebylo to špatný, viď?“
„Ani náhodou, to raději zhebnu.“
To byla poslední naše láskyplná věta. Zabouchla jsem mu dveře a odjela domů. Manžel už mně čekal, a jako vždycky byl rád, že už jsem doma. Jsem pitomá.
Už jsem Petra neviděla, protože už nechodím ani za kamarádkou.
