Blbá sázka (vypráví paroháč) – 1.díl

V mém případě došlo i na to poslední. Akorát to nebyly kalhoty, nýbrž manželčiny kalhotky. Co vám budu vyprávět, pokud hrajete mariáš, jste v obraze. A když ne, určitě se pobavíte, také – na můj účet, protože jsem se v tomto případě projevil, s prominutím, jako korunovaný vůl…

Byli jsme parta kamarádů z průmyslovky a do té útulné pankrácké hospůdky jsme si chodili plácnout liciťák (licitovaný mariáš – pozn. aut.) každé pondělí, aby se nám pracovní týden lépe rozeběhl. Tehdy jsem navíc slavil narozeniny a trochu jsem to přepískl. Karty mi padaly jako kouzlem: čtyřikrát oflekovanej malej, původně utíkáček, lepší dvě sedmy tlačený kulema, prostě sen svatého Josefa… Měl jsem svůj den: skvělá nálada, spousta panáčků zalitých pivkem. Štěstěna mé líbala za ucho jako placená děvka.

Jenže jsem zapomněl, že o půlnoci se karta obrací.

A pak už bylo dneska. Moje Jituška mě už nervózně tahala domů, ale já byl parádně rozjetý. Aby ne, když jsem v desetníkovém mariáši vyhrával skoro sedm stovek! Posedla mě hráčská vášeň, kam se hrabe Las Vegas!

Začalo to nevinně, lepší sedmou. Karty nebyly nejhorší, záleželo na rozhozu. Ale já si v tu chvíli věřil, tak jsem vracel fleky jako o život: re, boty… Když Zdeněk vsadil kalhoty, musel jsem jít výš! Ale kam, když mariášnický slovník už na to nemá výrazy?

„Vsaď tuhle Věrušku, beztak už chce vypadnout domů,“ pošklebovali se kluci. Má milovaná krasavice, po které všichni marně slintali, zbledla a očka se jí zúžila jako zmiji. Ani to mě nevarovalo… „Oukej. Když prohraju, odvede si ji ten z vás, kdo udělá víc. Když vyhraju, půjdete oba domů s holýma zadkama!“ Hospoda kolem ztichla. S tvářemi pobledlými napětím jsme se dali do poslední hry.

Pak přišla katastrofa. Měli, hajzlové, plnou ruku hlášek včetně té trumfové. Uhráli sto třicet proti, a tu pitomou sedmu k tomu. No mazec. Padla poslední karta, hospoda řvala. Pak se Jitka zvedla. „Chtěls to, tak to máš!“ pronesla tiše, vzala Zdeňka za ruku a s hlavou vztyčenou po jeho boku hrdě odkráčela. Ani se neohlídla.

Já dopil, zaplatil a šel domů s pocitem poníženého spráskaného psa. Říkal jsem si, že mne chtěla jen vytrestat a že bude už doma a pak se mi na hlavu snesou hromy blesky ve formě zasloužených výčitek. Jenže Jituna doma nebyla!

Já sice brzy usnul, ani nevím jak a to nikoliv v posteli, ale na pohovce v obýváku a nikoliv v pyžamu, nýbrž oblečený tak, jak jsem přišel.

Vzbudil jsem se druhý den asi v devět ráno, v hubě jako v polepšovně a najednou jsem zjistil, že Jitka není doma. Zavolal jsem na její mobil, ale měla jej vypnutý. Začal jsem si dění předchozího večera skládat jako puzle a začal jsem chápat, že to, co se mojí blbostí, mým furiantstvím odehrálo ona vzala vážně. Možná, že se na mne nasrala a chtěla mne vytrestat a nebo snad… Začal jsem za tím hledat nějakou konspiraci proti sobě, záměrnou nevěru se Zdeňkem… Napadaly mne takové otázky typu: „Co když ti dva už dříve spolu něco měli a já jim jen nahrál na smeč?“ Žárlivost ve mě prostě vyvolávala spekulace.

Byl jsem zaražený a bez nálady. Telefon mi Věra nebrala ani v poledne, ani ve čtyři odpoledne.

Domů přišla až večer. V očích jsem jí viděl rozpaky, nejistotu, snad i výčitky. Asi očekávala z mojí strany smršť výčitek, nadávek a výslech, kde byla a co tam bylo. Jenže já tak nějak na to neměl náladu a najednou mi bylo všechno jedno a tak jsem jí řekl jenom: „Ahoj Jitko, no to je dost… Už sem vo tebe měl strach“

Jako bych jí vzal vítr z plachet. Ani ona neřekla nic. Ten večer a vlastně i další dny jsme kolem sebe chodili jako tajemní.

Od té doby uplynulo půl roku. Máme spolu s Jitkou tak nějak rádoby harmonické manželství – nejspíš proto, že jsem nikdy nenašel odvahu se zeptat, co všechno oné noci proběhlo… Klukům jsem po čase odpustil, dokonce i Zdenkovi, ale té pankrácké hospůdce se už budu do smrti vyhýbat. A mariáši taky.

No, řekl jsem „tak nějak rádoby harmonické“, protože tento stav trval jen první tři měsíce. Teď jsem ve složité situaci.

Mě je 30 a Jitce 27. S mou manželkou jsme chodili 6 let a před dvěma roky jsme to završili tím, že jsme se vzali, takže jsme spolu celkem osm let. Celkem nám to vždy šlapalo, vyhovovali jsme si, měli společné zájmy, které jsme rádi dělali spolu, máme i veškteré společné kamarády. Skoro to byla idylka. Jen v sexu nám to poslední dobou moc neklapalo. Já jsem spíš vášnivý experimentátor, manželka asi také vášnivá, ale v podstatě má ráda pouze pohlavní styk i bez orálního sexu či nedejbože jiných nadstaveb.
Do našeho vztahu přišla pohroma. To, že je Jitka těhotná jsme začal tušit až ve třetím měsíci. Znáte to… Ranní zvracení, náladovost, záporná citlivost na některé pachy, které jí dříve nevadily a noční pažravost. Přímo jsem se jí zeptal a ona mi to potvrdila. Dokonce mi ukázala těhotenský průkaz na němž jsem byl v kolonce: Otec dítěte uveden já. Jak milé! Zvláště, aniž bych se jí na to zeptal, byť jsem to tušil, sdělila, že je těhotná na 90% se Zdeňkem. Že si prý za to ale můžu sám. Mohl, pravda. Proto jsem neoponoval a nekřičel na ni, že je nevěrnice, mrcha, děvka a já nevím co ještě. Přiznala, že to se Zdeňkem byl prostě její opilecký úlet. Řekla mi pak, že už se s tím nedá nic dělat, že je na začátku ve 4. měsíci. Zpráva to pro mne byla strašná, zdrcující a ponižující. Od té doby přemýšlím jak to ustát. Jitka mi přiznala, že udělala hloupou chybu a moc ji to mrzí. Pokud jí to odpustím, tak by bylo naivní očekávat, že vše bude stejné jako dřív. Já se ale ještě nerozhodl co udělám dál.

 

V druhém díle z pohledu ženy, již brzy.