Kamarád mojí přítelkyně Kláry 6. díl

V jejich rozhovoru během jízdy do Třeboně nastaly pasáže jejich rozhovoru, které nejsou nijak zajímavé. V kostce…, bavili se o tom jak je krásně, on občas zanadával na nějakého řidiče, protože mu asi nechtěl uhnout, nejspíš se před mojí Klárou vytahoval, jaký je on borec- šofér. Pak něco o okolí přírodě, o počasí a tak.

Já si zatím začal uvědomovat jak ony baby maj rády sebevědomý borce. Sebevědomí je něco, co mají lidé rádi obecně – silné osobnosti zkrátka přitahujou… Jak je vidět, moje přítelkyně není v tomhle jiná. Nechá se lapit na auto a valit šrouby do makovičky. Prostě je také ta slepička… Doslova jsem žasl, jak ženy jsou přímo magneticky přitahovány maníky, kteří mají onu pomyslnou jiskru v oku, úsměv na tváři a energie na rozdávání.

„Jenže on nemusí makat na plný céres, aby všechno stihl, nemusí se podbízet, shánět klientelu… On si odkecá při svých hodinách to, co už odkecával mnohokrát předtím a jde domů třeba ve dvě nebo v půl čtvrté, má prázdniny, svátky a navíc je rozvedenej, tudíž sám a má hovno co na práci, jen se natřásat před kočkama…“, šrotovalo mi v hlavě.

„Takže to mám jako začít chodit do posilovny? Mám si najít nějakej koníček, chodit běhat, snad chodit ještě na nějakej jazykovej kurs a nebo si začít dálkově dělat vejšku…?

Klára doma chodí buť v gaťkách a tílku, nebo v třičtvrtečních legínách a vytahaném tričku, ale když jde za ním, proč se fintí? Najednou si dělá make up… Měla by se přece snažit líbit mě a né jemu nebo nějakejm jinejm kurevníkům…?! Aby flirtovala, aby byla balená??“

Von se nestará o ženu a dítě, von si může dovolit chodit do kina, vyjet pod stan, na inlajnky, zajít do divadla, na večeři nebo na výlety a případě do baru…“

Dcerka švitořila, trhala si lesní kvítí, prý pro maminku, vyptávala se co je to za ptáčka, co dělá takhle a který dělá takhle, sledovali jsme veverku šplhající po kmeni smrku, nad hlavou nám létající káně, kus před námi jsme vyplašili dvě srnky… Udělal jsem si i pár fotek s Karolínkou.

V půl čtvrté jsme si sedli na klády a dali sváču. Po celou tu dobu jsem měl telefon v pohotovosti a aby dcerka nic neslyšela, měl jsem v uchu handsfree.

Rozhovor mezi Klárou a tím Martinem se stočil na to, kudy ke koupališti, ale navigovala ho podle GPS. I já měl přehled, protože jsem měl její telefon na mapě. Projeli Třeboní, pak kolem lesoparku se schwarzenberskou hrobkou a pak o asi pár set metrů dál na parkoviště.

Tedy ten šmírovací program byl boží… Chyběla už jen skrytá kamera.

Pláž Ostende, tam jsme s Klárou a Karolínkou také párkrát byli… A pak že je nikam nevezmu.

Je to velká louka na břehu Světa, je tam hospůdka, půjčovna šlapadel, koutek pro děcka, velká skluzavka…

Zajímavé to bylo na té louce u rybníka… On měl deku v kufru, podle toho, co jsem slyšel. Dohadovali se o místě, kam ji rozložit. Pak když se shodli a deku natáhli, Klára nejspíš sundala své… Vidíte, vždyť já ani nevím, co má na sobě…? Šortky a top nebo minišaty??

M:  „Tedaaaa, ty si kočkaaa…? V těch černejch plavkách si úplná sexbomba…“

Na to mu Klára nic neřekla. Každopádně když si lehla na tu deku, pronesla romanticky:

K: „Lehni si a koukni do těch dubů… To je pohodička… Ten výhled do korun stromů, na nebe nebo na celý Svět fakt stojí za to…“

M:  „Až pak, nejdříve se vykoupeme, né?“

 K:  „Tak jó“, odpověděla souhlasně.

A pak asi čtvrt hoďky nic, jen šumy a vzdálené hlasy cizích lidí. Vzdálili se mi prostě od telefonu.

Když se asi vyblbli v rybníce a zaplavali si a když se vrátili k dece a ulehli, začal zase on:

M:  „Tady je tak krásně a hlavně s tebou mi je tu krásně… Ty jsi takový moje sluníčko, Klárinko… Máš krásnej úsměv, krásný oči… Díky tobě vím, proč žít.“

 K:  „Martine…, ty lichotníku…“

 M:  „Né, já si nevymýšlim, Klárko… Ty seš takovej můj přístav, dodáváš mi sílu. S tebou nemusím hodiny nic dělat. Jsem s tebou rád jen tak. Předtím než jsem tě potkal, nevěřil jsem ve spřízněnost duší…. Kdybych mohl, snesl bych ti modrý z nebe. Bez tebe cejtím prázdnotu. Jsem jakoby neúplnej a proto jsem vděčnej, že jsem tě našel…. ty si to možná asi neuvědomuješ, ale dala jsi mému životu smysl „.

 K:  „Mně je taky s tebou dobře, Martine, ale mám Ríšu a naší dcerku…“, zaoponovala.

M:  „Do tý doby než jsem tě potkal, jsem nechtěl partnerství, ve kterym bych se nudil… Sem rád, že tě mám aspoň jako kámošku, ale mohli by sme být i víc…“

M:  „Jsem pyšnej na to, že můžu bejt po tvym boku, sluníčko moje…  Vždycky když se loučíme a ty odcházíš domů k němu a dcerce, tak se mi už začíná po tobě stejskat. Na jeho místě kdybych tak mohl být, byl bych ten nejšťastnější chlap na světě…“

K:  „Natřeš mě opalovacím olejem, abych se nespálila?“

M:  „No samozřejmě, pro tebe všechno všecičko, Klárko…“

Pak bylo chvíli ticho, které trošku narušoval její dech. Asi měla hlavu blízko kabely v níž měla svůj telefon. Myslím, že si určitě ten sviňák dával záležet, možná byl i drzejší a občas se dotýkal i jejích intimních míst a ji to vzrušovalo.

M:  „Každý ráno, když se probudím, si představuju, že vedle mě ležíš. Když jsem tě poprvé uviděl na tom vašem třídním srazu, věděl jsem, že ty budeš žena, která si mě ochočí. Klárko… Toužim po tobě… Ty jsi důvod, proč ráno vstávám… Ty jsi dala mýmu životu smysl…

Pak si cosi šuškali do ouška, ale tomu jsem nerozuměl, párkrát se tomu i zasmála. Pak se smíchem pronesla:
K:  „Copak copak, máš nějakou bouli v plavkách…. hahahaha ?“

Nevím co se se mnou dělo, ale začal jsem být z toho docela vzrušený.

M:  „To z tebe, Klárko, máš takový sexy tělíčko, nejsi ani hubená, ani tlustá, si prostě akorát, prostě já za to nemůžu, to je prostě příroda… Omlouvám se, je to trapas“.

Po chvilce, tak asi dvou třech minutách najednou řekl:

M:   „Hele, Klárinko, promiň, ale já mam tam dole pořádnej problém a bojim se, že mi praskne, pokud to takhle bude trvat eště chvíli…“ a asi čekal na reakci. A žasl jsem…

K: Uchichtla se… „Tak ukaž, ať se na to podívám.“  ………   „Tyyyy jo?? Ten ale je… To je vážně VELKÝ problém. No Martine…“ 

A já zůstal stát jako přimražený „Cožé? On ho tam vyndal, nebo snad Klára jemu… a teď mu ho snad drží v ruce a obdivuje, jakýho ho má velkýho???“  Zase ve mě bojovalo to vzrušení se žárlivostí.

Začal hlasitě dýchat a vzdychat. Dokonce se ho zeptala tišším hlasem:

K:  „Tohle se ti líbííí? Jo? Tohle ti dělá dobře na tvůj problém?? Máš ho teda… To Ríša nemá zdaleka takovýho macka…“

Slyšel jsem jeho pravidelný dech a občas hlesl: „To je božiíí… Kláááárkooo…aaaach“ Začal jsem mít představy a moje fantazie pracovala naplno. Úpně jsem to viděl jak mu ho drží pod žaludem, viděl jsem její kmitající ruku, ten její fascinovaný pohled na jeho velké mužství.

Najednou M začal sípavě pronášet:  „Už se to…blííí…žííí  už to…budeee…ééé… Háááh… jhéééé“ .

a do toho K: „Jéééjdaa…tyjóóó… Z tebe to vystřelilo snad skoro dva metry daleko…, takovýho semene…ježišmajjá…  Mám to i na stehně a na břiše…“                                                              I ten výstřik jeho semene jsem si uměl živě představit… jakobych tam byl a viděl ten bílý cákanec, jenž mu vystřelil ze žaludu…

M:  „Škoda těch spermií…“

K:  „Ale to by byl průšvih, protože já neberu antikoncepci…“

M:  „Nebereeš…? To se divim…a proč né?“

K:  „Nesvědčí mi…, mám na ni alergii a tak musíme doma v plodný dny jen s kondomem“

M:  „A druhý mrně už nechcete?

K:  „Ale jó, akorát k tomu musím Ríšu rozhoupat“

Zase jsem zůstal čumět. „Já…? Já rozhoupat? Vždyť sem jí na to téma kolikrát hecoval a ona že zatím né…“, cítil jsem se ukřivděný tou lží, ale hlavně tím, že nějakému jinému chlápkovi jen tak mírnix týrnix vyhoní čuráka.

Pak se zvedli a šli zase do vody, kde byli zase asi čtvrt hoďky. Bylo půl páté odpoledne a tak jsme s Karolínkou šli zase pomalu nazpět. Tam v Třeboni se toho moc nedělo. Ta jejich konverzace uvázla na co si dají večer na večeři, co má on rád, co má Klára ráda a také si plánovali co na příště. Neděli nechali být, ale na pondělí si chystali, že by mohli jít do kina Svět u nás v Táboře na erotický film „Padesát odstínů šedi“.

Pochopil jsem, že někdy v šest to tam u třeboňského rybníka zabalili. To jsme byli s dcerkou už doma a zatímco já si pustil v televizi bundesligu, kde hrála moje oblíbená Borusia Dortmund a zatím co malá si ve svém pokojíčku pouštěla Toma a Jerryho, já byl stále na odposlechu, ale celou tu jejich cestu nazpět se nic pro mne důležitého, nic zajímavého nedělo. On prostě zase jen tokal a lichotil jí, měli v autě puštěné rádio či přehrávač, protože tam hrála muzika, vrčel motor. Jen v jednen krátký časový úsek zase on začal:

M:  „Budeš v pondělí moct? Pustí tě?

K:  „Hele, mám snad taky právo na svoje kamarády a kamarádky, né? Mně je úplně jedno, jestli mu to bude vadit… Když bude remcat a dávat najevo nesouhlas, tak mu nic říkat nebudu a zaonačíme si to nějak jinak… Neboj, tebe mi Richard nezakáže… Něco mu nalžu.“

Nechápal jsem, co Kláru tak náhle v několika dnech změnilo? Proč mi to dělá? To se tak zblbla do toho rozvedenýho učitele, že mi chce lhát a chodit za ním i na truc jako nějaká rozháraná fena? Vůbec jsem své přítelkyni nerozuměl.

Když se asi ve třičtvrtě na sedm večer vrátili do Sezimova Ústí II, on tam zajel do takových těch řadových garáží a zaparkoval to své auto. Pak šli asi pěšky na autobus a bavili se tak povšechně. On o gymplu, kde učí, o některých studentech, jací to prý jsou kousci, také se zmínil o učitelském sboru a podobně. Je zajímavé, že když se ho Klára začala ptát na studentky, co učí, tak sice řekl cosi v tom smyslu, že to jsou některé pěkné holky, ale na ni, na Kláru prý nemají, že jsou to ještě přece jen takové husičky, co si na dospělé jen hrají.

Během jízdy MHD do Tábora byl slyšet jen hukot autobusu, tlumené hlasy, ale celkově myslím, že toho během té cesty spolu moc nenamluvili.

Pak se ti dva pěšky dokodrcali do vinárny v Provaznické ulici v srdci starého Tábora. Pochopil jsem, že ten prevít tam měl rezervaci.

 Seděli, objednali si červené víno a k večeři biftek s hranolky. Když se ho Klára začala vyptávat na to, jak se mu jeho manželství rozpadlo, začal jí vyprávět, že po 13 letech vztahu a 11 letech manželství s Irenou a po narození dětí, dcer Irenky, které je dnes 10 a Martinky, která má 8 let přišla před dvěma lety velká krize. Uznával, že ji zapříčinil hlavně svým sníženým zájmem o potřeby manželky i dcer, prostě že byl svým způsobem sobec a jel si hodně všechno na sebe. To se mu pak vymstilo a manželka si asi před třemi lety našla sice postaršího, ale finančně dobře zajištěného milence, svého kolegu z práce. Ona prý pracovala na Katastrálním úřadu. Začala se k němu chovat jinak, ale dlouho ho to prý ani nenapadlo, co by za tím mohlo být. Začal si uvědomovat, že se něco děje a snažil se změnit své chování k ní i dětem, být mnohem pozornější a oběma dcerkám se mnohem více věnovat. chodil prý i do poradny. Na její vztah s tím ovdovělým inženýrem přišel asi před 5 měsíci. Dlouho to zapírala, ale on už měl jasno a nevěřil jí.

M:  „V jejím mobilu do kterého jsem jí nakoukl ještě byla konverzace s jeho poslední odpovědí:  „I já tebe…“ Jiná věta, než „miluju tě, nebo líbám tě“ mě nenapadla.

Dost mě to vzalo, protože jsem jí prostě chtěl věřit.

No a pak se jednoho dne, když jsem byl v práci sbalila a i s dcerkami odjela do Prahy s ním. Ten její milenec byl totiž povýšen a dostal v Praze místo, tak ji vzal s sebou.“

K:  „Chudáčku, ty sis ale musel vytrpět  nervy a bolest… A to už pak nebyla žádná slečna ve tvém životě?“

M:  „No, Klárko, nechci ti nalhávat, že né, ale nikdy nic vážnýho, jen takové jednorázovky… Ty si ale jiná… Od chvíle kdy sem tě uviděl na tom vašem třídním srazu, kam ste mě tehdy pozvali se někdy v noci budím, a toužím tě zase vidět… Škoda, že nemůžeš vedle mě ležet…“

Bohužel, pak jsem nemohl naslouchat celou dobu. Musel jsem dát dcerce večeři, pak dohlédnout, aby si vyčistila zuby, převlékla si pyžamko a když byla kolem osmé v postýlce, musel jsem jí číst pohádku. Přečetl jsem jí několik pohádek než usnula a bylo tu 20:30. Jen jsem osaměl, do hlavy se mu znovu vloudily ty myšlenky… Hned jsem spěchal ke svému mobilu. Musel jsem ho navíc dát dobíjet, ten odposlech on-line žere hodně elektriky z baterie.

Když jsem zase začal poslouchat, nebylo tam nic tak zajímavého. On mluvil o gymplu, náročnosti učitelské profese s těmi drzými nevycválanci, kteří se často kryjí za své rodiče-právníky, lékaře, radní, bohaté podnikatele a komunálně vlivné osoby z úřadů. Klára mu zase povídala o své práci zdravotní sestry, o tom jaké jsou vztahy mezi sestrami, mezi lékaři a sestrami a podobně, o někdy protivných pacientech, ale hlavně pacientkách, prostě nic, co by stálo za nějakou analízu. Bylo 22. hodin a slyšel jsem, jak on volá vrchního a platí. Pak se zvedly, podle lomozu židlí a pak jsem rozuměl, že on zavolá taxík, že ji odveze domů a pak se s ním sveze k sobě do Sezimáku. Už jsem to vypnul a zase aktivoval mikrofon na mém telefonu. Netrvalo to déle než čtvrt hodiny a slyším odemykat dveře od bytu.

„Ahoj, Ríšo“, řekla Klára polohlasně s úsměvem na rtech. „Malá spí?“

Zase jsem z ní cítil víno. „Kde jste byli? Cejtim, že někde ve vinárně?“ řekl jsem trošku vyčítavě.

„Noo, byli“, přiznala. „Ale né celou tu dobu, že? Někde jste byli autem, né?“

„To víš že jo…, byli jsme se vykoupat…“, přiznala.

„Kde, prosím tě…?“ dělal jsem překvapeného.

„Ale Ríšane…, nebuď zvědaveeej“, dělala tajemnou.

„Hele, Klárko… a zdá se ti to jako normální: Chodíš s nim na večeři, na víno, vozí tě svým autem… Víš, mně by to ani nevadilo, seš společenská ženská, říkáš furt, že jste jako kamarádi, ale neni von do tebe takhle zamilovanej?Nejsem žádnej despotickej žárlivec, zakazovat ti něco mne ani nenapadlo, ale nezdá se ti toho nějak moc?Jak by ses tvářila, kdybych já měl takovou kamarádku, jako ty toho Martina? Co bys mi na to řekla?“ snažil jsem se jí vysvětlit.

„Dovolila bych ti to jen jednou, protože po druhé už bych si myslela že s ní něco máš!“ ona na to.

Já sem řekl: „Tak vidíš…. a mě se divíš?“

Klára pak řekla, že se jde sprchovat a půjde spát, že si promluvíme zítra a já to tedy nechal zatím nechal být.