Kamarád mojí přítelkyně Kláry 4.díl

Když jsem ráno vstal a po absolvování obvyklých ranních procedur na WC a v koupelně jsem přišel do kuchyně. Za stolem seděla naše Karolínka, která mne hned pozdravila: „Dobrejtro tati…“. Já jí odpověděl a šel ke své Kláře a místo přání dobrého jitra jsem ji políbil na šíji. Podívala se na mne, jakoby nevěděla, co si o tom má myslet, ale neřekla nic a chystala nám všem snídani. Byla jen v noční košilce. Zálibně jsem si ji prohlédl od hlavy k patě a zpět a bez řečí jsem si sedl za stůl. Ona dala hned na stůl konec čaje, chléb, máslo, marmeládu. Jí namazal dcerce krajíc chleba máslem a marmeládou a nalil jsem jí do hrnečku čaj. I Klára se posadila a vlastně jsme se jen ve stručnosti bavili o takových těch všedních domácích věcech, o tom, zda pojedeme na dovolenou do Chorvatska, jak jsme si od ledna plánovali, o tom, že mám teď v červnu, kdy jsou uzávěrky zdanění firem, které si dělají daňová přiznání přes daňové poradce, ona o tom, že odvede dcerku do školky a že se dneska do práce v nemocnici moc netěší, já se ptal, zda dnes vyzvedne malou ona, že toho mám v práci dost a že dříve než kolem osmnácté hodiny nedorazím.. Pak, když jsme se nasnídali sklidila šálky, talířky a nože do dřezu, máslo a marmeládu do lednice, načež se jala oblékat. Prostě se nasoukala do riflí, oblékla tričko a mikinu, načež začala oblékat dceru. Já se šel ještě oholit do koupelny a pak jsme se rozešli každý za svým

V kanceláři, kam jsem přišel na osmou, jsem vyřídil pár telefonátů, asi tři e-maily, přijal jednoho hospodského, který mi přinesl podklady k výpočtu daně z příjmu a také jsem pokračoval v ukončení takového výpočtu a vypsání elektronického formuláře pro finančák v zastoupení tří větších živnostníků.
Přesto jsem v přestávkách mezi prací musel přemýšlet o své Kláře a tom jejím bývalém učiteli, o tom Martinovi Kopeckém… Podle toho, co jsem viděl včera z okna to je fakt pro ženské přitažlivý chlap…, takový urostlý, vysoký… Nepochyboval jsem, že se Klárce líbí a také jsem nepochyboval, že ona se líbí jemu. Pořád jsem nevěděl co si o tomhle kamarádství své přítelkyně s jejím bývalým kantorem má myslet…
Z těchto úvah mne vytrhlo zapípání SMSky. byla to kurýrní služba, která mu oznamovala, že během hodiny mi bude doručen balíček a že se od něho očekává platba 6 600 korun za dobírku.
„No paráda“, řekl jsem si pro sebe a zase jsem se pustil do své pracovní činnosti, protože čas kvapí a odevzdaná daňová přiznání s tím nejvýhodnějším daňovým výpočtem pro klienty pro mne znamená nezanedbatelný příjem. Daňový poradce je žádaný tehdy, pokud umí najít kličky, jimiž legálně ochčije finančák a svému klientovi ušetří peníze. Vždyť třeba za vedení podvojného účetnictví si účtuji 1 850 korun paušálně, za jednoduché účetnictví 850 korun a za každý účetní řádek nad 30 si účtuje 21 Kč. za každý zápis položky do účetního deníku 15 Kč a zpracování daňového přiznání daně z příjmu podle jeho rozsahu 2 500 až 6 000 korun pro firmy a od 600 Kč pro fyzické osoby. Já vím, že je to pro mnohé z vás třeba nezajímavé, ale tohle mi vydělává a živí. Prostě poskytuji kompletní účetní a daňový servis, radím kde lze žádat o daňové úlevy a slevy na dani, zpracovávám daňový a účetní odpisový plán, radím živnostníkům a menším firmám jak efektivně vést účetnictví, připravuji podklady k finančním kontrolám u firem, zastupuji při jednání s úřady apod. To je tedy moje práce. Na ni ale potřebuji klidné rodinné zázemí, klid v partnerských vztazích. Pokud budu dělat chyby a klient utrpí finanční újmu nebo dokonce dostane pokutu od FÚ, ztratím takového klienta a čím méně klientů, tím méně peněz.

Bylo tak nějak půl dvanácté před polednem, když na mne zazvonil kurýr jedné známé kurýrní služby. Zaplatil jsem mu, dal padesátku tuzera, protože co si budeme povídat, tihle kurýři zrovna nějak královsky placení nejsou, vzal balíček a vrátil jsem se do svého kanclu.

Vybalil jsem balíček a otevřel krabičku. Bylo v něm DVD a brožůrka s návodem v češtině, němčině, polštině a angličtině.
Vzal jsem ji do ruky a začal v ní pozorně číst.

Odposlech mobilního telefonu je možné nainstalovat do většiny telefonů Nokia, všech mobilů se systémem Android, do iPhone, Blackberry a vybraných telefonů Samsung a Sony Ericsson.
Klářina telefonu se to týká, protože ona v něm má operační systém Android 5.0, proto jsem po poradě s Michalem objednal právě tento šmírovací program.

1. krok − Jak dostat software do mobilu
Nejtěžší na celém odposlouchávání je nahrát špionský program oběti do mobilu. K tomu je totiž nutné zůstat s telefonem chvíli o samotě, abyste si opsali výrobní číslo, bez něj program nenainstalujete. Bylo mi jasné, že budu muset dát do mechaniky svého notebooku doma to DVD, zmocnit se Klářina telefonu, propojit ho kablíkem s MikroUSB na koncích s notebookem a ten obsah DVD jí tam nahrát. To trvá 5 minut.
2. krok – Na číslo naprogramovaného telefonu pošleme SMS napsanou v návodu: „AAAA111“. Cílový mobil nepípne, jakoby tuto SMS zdánlivě vůbec nezaznamenal, místo toho program aktivuje všechny funkce, které nám umožní sledovat jeho majitele.
Textová zpráva se pak vrací do telefonu, kterým budeme odposlouchávat oznámení: „Všechny funkce jsou aktivní“.

Od teď neudělá sledovaný mobil nic, o čem bychom nevěděli. Jeho majitel někomu zavolá nebo obdrží telefonát? Přijde nám informační SMS. A stejně tak nám systém bude přeposílat všechny SMS zprávy přijaté i poslané na „napíchnutý“ mobil.

Odposlech může začít. Z „napíchnutého“ mobilu majitel někomu volá. Telefon se nechová podezřele. Vytočí číslo, náš volaný telefon zvedne a chvíli hovoří. Mobil-sledovač se o tom dozví během pár vteřin. „Přijal telefonát,“ upozorňuje textová zpráva a hned přeposílá i číslo volajícího. Není nic snažšího než poslechnout si, o čem ti dva rozmlouvají.
Prostě jen vytočíme číslo „napíchnutého“ telefonu. Zatímco normálně bychom slyšeli jen: „Čekejte prosím, volaný účastník právě hovoří,“ teď naprosto čistě odposloucháváme celý rozhovor. Je jen nutné si vypnout mikrofon, aby dva nic netušící telefonisté neslyšeli, že je na příjmu ještě někdo třetí.

Stejně jednoduše funguje i zdánlivě nejzáludnější „vymoženost“ odposlouchávajícího programu − telefon se může změnit ve štěnici, která odposlouchává celý prostor, i když zrovna netelefonujete. „Napíchnutý“ telefon leží v klidu na stole. Když chceme zjistit, co se děje v jeho blízkosti, prostě na něj zavoláme.
Mobil nezazvoní, zůstává dál „zhasnutý“. Ve skutečnosti však hovor přijme a zapne systém handsfree. Na stole je rázem „prostorový odposlech“

Zcela jsem žasl, co to všechno dokáže… Ještě jsem chvíli bojoval se svým svědomím, se svou zásadovostí, ale zvědavost pro uklidnění, vlastně co vám budu nalhávat, moje žárlivost vzniklá z pochyb se stala hnacím motorem k tomu, co jsem se právě chystal udělat.

Vzhledem k tomu, že mi budou od Kláry z mobilu na ten můj chodit upozorňující SMSky a také přepisy jejích SMSek, bude to v platebním výpisu. Jenže jak můj, tak její mobil máme na mojí firmu na paušál, takže ty výpisy chodí elektronickou formou na můj firemní počítač a Klára se tím nemusí zabývat. To byla moje výhoda.

Večer jsem šel domů jak jsem hlásil a dorazil až kolem čtvrt na sedm . Klára byla doma a když jsem odemkl a slyšel jsem, jak si s kýmsi s ním telefonuje. Jak jsem se vyzul a polobotky dal do botníku v předsíni, zaslechl jsem: „Jo…jasně…Hele Marťo, musím rychle končit, on už se vrátil, tak čau“.
„Ahojte holky“, pozdravil jsem a malá vstala z koberce, kde si s čímsi hrála a hned běžela ke mě a objala mi stehna se slovy: „Tatí, tatí…“.
„Kdo ti volal?“ zeptal jsem se jakoby nic, hladíc malou po vláscích.
„Ale kamarádka…,“ řekla Klára docela rozpačitě, protože asi nečekala, že mám uši jak dobrman. „Kamarádka, jó…? A proto si jí řekla: Musím rychle končit, už je doma??“
„Dyť to neni pravda… Co furt máš?“ odsekla mi Klára naštvaně.
„Tak neni, nó… Asi sem holt blbej…“, konstatoval jsem naštvaně já.
„No to asi jó… Nechceš mi zase zkontrolovat telefón, ty žárlivče?“ ona na to.
„Stejně sis ho určitě zaheslovala…a to co ti tam chodí, tak určitě mažeš…“, mávl jsem rukou. „Já jen že od té doby, cos byla na tom třídním srazu a potkala tam toho svýho bejvalýho učitelskýho, tak jsi jako vyměněná… Hergot Kláro, dyť si sama řikala, že je rozvedený a že je o deset let starší!? On mezi nás vrazil klín! Ty se chováš jako ta zamilovaná patnáctka… Byl bych slepej, kdybych to neviděl… „, snažil jsem se jí vysvětlit.
„Martin je náhodou faj! Je s ním zábava a není takovej …takovej…“, ohradila se zapáleně, ale nedořekla. Zarazila se.
„Jakej? No jen to řekni? Nudnej? Morous, protože na srandičky nemám čas? Já totiž pro nás vydělávám peníze, abychom se měli dobře, víš…?“ ohradil jsem se naštvaně. „Jestli chceš, tak já zavřu kancelář, budu pořád s tebou, budu ti vymýšlet zábavy, ale to nevím, jak nás ty z tvého platu uživíš i s bytem a autem… To chceš? Já tě miluju, takže jestli si to přeješ, já to udělám?!“
„Ty si fakt blbej!“ odpověděla mi kroutíc hlavou.
„No to máš pravdu, blbej sem, že sem tak blahosklonej…, tak tolerantní. Martin…, Martin…, furt jen ten učitelskej… Aby se z něj neposrala… Pak jsem se na ni zadíval a pronesl: „Hele, Klárko, jestli ti tu vadim, tak mi to raději řekni hned… Já tě miluju natolik, že mu ustoupim… Stačí říct, ale vola tu dělat nemíním“
„Teda Richarde, s tebou se nedá rozumně mluvit… Co ti jeee?? Co furt máááš?? Dyť Martin je jenom kamarád, nic víc… On neni žádnej můj milenec nebo tak… my se spolu bavíme jen o škole, o tom co jsme zažili na té základce…“, snažila se mi vysvětlit.
„Aha… To těch zážitků bylo tolik, že se kvůli tomu scházíte?“ zeptal jsem se jízlivě.
„Co jsme spolu, nikdy jme se nehádali, až teď, kvůli tomu Martinovi, kterého ještě ke všemu oslovuješ Marťo“, dodal jsem. „Víš…, mělo to být tajemství, ale chtěl jsem tě v tom Chorvatsku požádat o ruku, ale tys mi to zkazila a já začínám přemýšlet, jestli nechceš k tomu moři jet raději s ním… Nikam se mi nechce, raději bych měl pracovat, protože to je už asi to jediné, na co mě máš“, pronesl jsem uraženě.
Klára zůstala paf. Nevěděla co říct… Myslím, že těmi zásnubami jsem ji šokoval… Pak se ale vzpamatovala: „To bys přece Karolínce neudělal? … S tebou se nedá rozumně mluvit..“, načež se rozbrečela a odešla do ložnice.
Já se zase oblékl a řekl Karolínce, že musím ven, že přijdu později, obul jsem se a vypadl. Musel jsem to vydýchat. Po tři hodiny jsem chodil, bloumal táborskými ulicemi a přemýšlel, co dál. Kladl jsem si řadu otázek, na které jsem nedokázal odpovědět. Hlavně jsem se sám sebe ptal: Proč? Co dělám špatně? Nepiju, nekouřím, do hospody za kamarády nechodím, makám, starám se, zajišťuji domácnost finančně, tak co doprdele delám špatně? Co po mě ještě chce?

S Klárkou jsme se seznámili na jedné taneční párty. Na chvíli jsem zaskočil za jejího tanečníka, který na parketu upadl (byl přiopilý) a už jsem v tom byl až po uši. Na první pohled jsem se zamiloval. Klára mi připadala jak postava z jiné galaxie, úplně jiná než ostatní holky, se kterými jsem do té doby něco měl. Ještě ten večer jsem ji na druhý den pozval do kavárny. Přijala a od té doby jsme se vídali docela často.
Klárka byla velice milá, empatická dívka. Někdy jsem měl pocit, že až moc soucítí se svým okolím. Z výplaty „sponzorovala“ pár charitativních projektů a bez povšimnutí nenechala jediného bezdomovce na ulici. Její klidná povaha mě vždycky zarazila, i když jsme na některé věci měli různé názory. Já bych to někdy řešil křikem, ona se ale jen pousmála a řekla, že přeci nemá smyl se hádat kvůli blbostem.
Po roce a půl chození jsme si našli byt a od té doby spolu žijeme.
Klára nikdy kolem sebe neměla velkou partu kamarádek. Sem tam se stýkala s přítelkyní z dětství i s pár kolegyněmi, ale žádná přátelství na život a na smrt to nejsou.

S hlavou jako včelín jsem se vrátil domů po deváté hodině večerní.
Karolínka už spinkala. Klára se na mne zpytavě dívala s rukama jakoby trucovitě založenýma na prsou. „Poslyš, Klárko…? Máš ty mě ještě vůbec ráda?“ zeptal jsem se. Místo odpovědi jsem se ale dočkal otázky: „Kam si šel? Kdes celý tři hodiny byl?“
„Když ty máš tajnosti a soukromí, do něhož mne nechceš nechat nakukovat, tak já taky…“, odpověděl jsem.
„Ríšo, s tím požádáním o ruku jsi to myslel vážně?“ vyzvídala. „Jo, myslel, ale teď vidim, jak jsem byl hloupej… Doufám, že sis postěžovala tomu svýmu Marťovi, jak jsem blbej, žárlivej, jak jsem vás slyšel a tak…?“
„Tedy s tebou fakt není rozumná řeč… Sem unavená, du spát. Jestli chceš večeři, je na sporáku v kastrólu“, načež se otočila a šla do koupelny a pak spát. Já byl tak nasraný, že jsem spát ani nešel, tedy ano, ale v sedě na pohovce. Seděl jsem, seděl, přemýšlel, až jsem usnul ani nevím jak. Když jsem se probudil, bylo čtvrt na dvě ráno. Naštěstí další den byla sobota. A tehdy jsem si vzpomenul na ten program. Vytáhl jsem ze šuplete propojovací kablík s mikroUSBčky na koncích, zapnul svůj notebook a DVD dal do mechaniky. Pak jsem ten program nejprve stáhl na počítač podle návodu a pak…

Tiše jsem se s maličkou ledkovou baterkou ve svém telefonu vkradl do ložnice. Klára tvrdě spala, naštěstí na levé straně a polovička polštáře pod nímž měla svůj mobil byl volný. Telefonu jsem se zmocnil a zase se stáhl do obýváku. V deseti minutách měla ten šmírovací program ve svém telefonu a ještě jsem jej tím kódem v SMSce aktivoval.
Telefon se mi zase podařilo nepozorovaně vrátit na své místo pod polštář.

Pak jsem si lehl v obýváku na pohovku jen v trenclích a nátělníku, dal pod hlavu polštářek a usnul jsem.

Bookmark the permalink.

9 Comments

  1. Škoda, že to téměř nenavazuje na předchozí díl. Těšil jsem se jak bude Klára reagovat na bouli a místo toho se dovím: „Ona dala hned na stůl konec čaje, chléb, máslo, marmeládu. Jí namazal dcerce krajíc chleba…“.
    Takže konec čaje jí namazal?

  2. Jo, místo konec má být konev, nikdo nejsme neomylní že a překlep se vloudil. A navazuje to, jak to že ne? Ono se nemusí šukat hned na třetím řádku…

    • Nikdo Ti nic nevyčítá. Jen jsem napsal co se mi nelíbí a že jsem čekal nějaké pokračování po jejím návratu, ne hned skok na nic neříkající snídani.

  3. Problém je asi v tom, že ten závěr dopisoval Paroháč a já už 4. díl odeslal na web. Ale o nic jsi nepřišel. Richard jen bojuje se svým kandaulismem, ale navenek jím není. Je to v podstatě normální chlap, který také žárlí.

  4. Taky se mi vice libilo to povidani od parohace, nez si cist o marmelade, instalaci programu, nebo nudne pasaze o danich a vylozene nesmysly o odmenach za vedeni ucta, ktere jsou uvedeny uplne nerealne a jednoduchem ucetnictvi, ktere uz roky neexistuje.
    Myslel jsem, ze to jsou EROTICKE povidky a ne seminar o danich 🙂

    • Hoši, je to tam do sedmého dílu. Já vlastně ani tuto povídku psát nechtěl, takže od 8. dílu může kdokoliv z vás navázat. Tohle je realistická záležitost. Ale abych řekl pravdu, už mne to stejně moc nebaví, nemám inspiraci, takže buď ať to píše dál Paroháč nebo kdokoliv jiný.

  5. Souhlas, budu jen rád.

  6. pridrzla_dama

    spoluautorstvi je nekdy fajn,ale ikdyz dva delaj to stejny,nikdy to neni stejny. parohac se vice zabejva dejem tech dvou,tedy vlastne tri postav…a ty zbytecnosti vsedniho dne nechava plavat.kdyby byla klarka prodavacka ,asi bych nepotrebovala cist dva odstavce o tom jak jednomu zakaznikovi namarkovala 12 rohliku,platil kartou a dalsi tri meli na pase to a to….je lepsi todle vypustit….jde spis o ty mezilidske vztahy o chtic ….to je proste hnaci motor tehle stranek…od parohace se to cte jednim dechem.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.