Dovolená v Gambii – 1.díl

18+

Kdo nerad čte dlouhé povídky, které mají příběh a v nichž se snažím čtenáře nejen uvést do děje, ale i atmosféry, tak ať raději nečte, neboť toto není povídka, kde se od pátého řádku souloží, kde jsou třiceticentimetrové penisy a tečou kbelíky semene.

 

Mé jméno je René, ale všichni přátelé i moje manželka Gábina mi říkají Rendo. Mám 32 let, sem vysokoškolák a jsem učitelem těláku a zemáku na základní škole. Ženatý jsem pátý rok. Moje žena Gábina je stejně mladá jako já a i ona je učitelkou. Učí český jazyk a dějepis. My dva se známe již od gymplu, kdy jsme spolu začali chodit. To kvůli ní jsem se stal učitelem. Ona na peďák chtěla jít, vždy chtěla učit děti, kdežto já šel na peďák kvůli ní, abychom mohli i na vysoké být spolu.Když jsme zdárně vystudovali, odpromovali a stali se magistry svého oboru, našli jsme si společné bydlení i stejnou školu na které jsme učili a dodnes učíme.
S finanční pomocí rodičů jsme si mohli po čtyřletém spolužití koupit svůj vlastní byt 2+kk a také jsme se hned na to vzali. To byla totiž podmínka našich rodičů.

Gábina je hodná ženská a já bych jí snesl i modré z nebe. Vždy jsem se snažil se své ženě věnovat a tak jsme si spolu užívali nejen častého sexu, ale chodili i do kina, do divadla, po koncertech, výstavách, posedět do vinárny, na večeře v lepších restauracích nebo je tak navštěvovali přátele. V zimě  jezdíme na hory na lyže a v létě zase někam k moři. Náš vztah byl vždycky naprosto pohodový. Na leasing jsme si pořídili Fabii, občas jsme v zimě zajížděli na víkend do rakouských Alp na lyže a v létě, protože se nám zalíbila exotika, jsme už navštívili Kypr, Turecko, Kanárské ostrovy, Tunisko i Egypt.

Gábina učí šesťáky a sedmáky, já zase osmáky a deváťáky. Nechci se vychloubat, ale svou ženu upřímně miluji, snažím se být na Gábinu stále hodný, tolerantní, pozorný a hlavně jí jsem věrný. I moje Gabča, 170 cm vysoká a 60 kg vážící, dlouhovlasá hnědovláska, která má moc krásný obličej a šedozelená kukadla, a která je navíc díky své takové mírně plnoštíhlejší postavě, pevným trojkám a takovým těm bokům i pozadí a la Mánes, mi byla věrná. To i přesto, přesto, že tím, že je hezká, sympatická, sexy přitažlivá a má jisté charisma se kolem ní vždy rojili nadržení seladoni jako vosy kolem medu. Jenže Gábina byla vůči mě vždycky férová a charakterní a různé ometáky vždy odpálkovala. Věděl jsem, že s nikým neflirtuje a nezahrává si ani tím, že by dotyčnému jen dávala naději. O to víc jsem si vždycky své manželky vážil.

No, ale náš vztah, naše krásné manželství také mělo jednu vadu na kráse… Nemáme děti. Však se nám také moji i Gabčini rodiče stále připomínali, „kdy už“, že by chtěli nějakého vnoučka, že už na to máme věk a tak podobně. No jo, ono se to snadno řekne. My jsme se od svatby o dítě snažili, ale bohužel, ani za ty 4 léta snažení se nám nepodařilo zplodit potomka. Oba jsme proto absolvovali lékařské testy na plodnost. A z výsledků jsme tedy nadšeni rozhodně nebyli ani jeden. U mne byly zjištěny tzv. líné spermie, u Gábiny zase imunitní reakce na spermie. Lékař nám vysvětlil, že neplodnost trápí v průměru jeden z pěti párů v reprodukčním věku. Část z nich prý nemůže mít děti právě tomu, že organismus ženy produkuje protilátky proti spermiím. Odborně nám vysvětlil, že u žen je lze nalézt v hlenu produkovaném v hrdle děložním, v dutině děložní, ve folikulární tekutině, v tekutině vejcovodu i v séru. Totéž ale je prý i můj problém. Protilátky prý mohou být přítomny ve spermatu mužů či v jejich krvi. Může se například stát, že spermie pak jsou méně pohyblivé, a tudíž i pomalejší, což je prý právě můj případ. Gábině lékař předepsal lék prednison, který se nasazuje při závažných alergických onemocněních, při onemocněních způsobených zvýšenou reaktivitou systému obranyschopnosti a navíc jí doporučil i pít čaje na pročišťováni organismu. Nic víc se s tím prý dělat nedá. Buď to zabere nebo ne. Kdyby to nezabralo, pak prý by doporučoval absolvování umělého oplodnění mými spermiemi.

„Ale říkal jste, pane doktore, že mám líné spermie?“ divil jsem se.

„Dokážeme spermie rozhýbat a vybrat ty, které jsou schopné ženu oplodnit,“ tvrdil mi lékař s úsměvem. „Metoda funguje tak, že do odebraného vzorku vašich spermií přidáme teofylin, který na ně funguje jako životabudič. Embryolog poté po důkladném opláchnutí vybere tu nejpohyblivější a vpraví ji do vajíčka,“ upřesnil lékař v sexuologickém ústavu. „Ale doporučuji vám každopádně pohyb, zdravé stravování a slunce„, uzavřel naše sezení.

Tak jako každý člověk mám já, a né jinak i Gábina, svá skrytá tajemství. Třeba já, aniž jsem si to připouštěl, jsem takový skrytý kandaulista. Prostě mým tajným snem bylo, že bych rád alespoň jednou jedinkrát viděl Gabču souložit s jiným mužem. Při našich sexuálních radovánkách jsem se jí s tím jednou svěřil. Dokonce jsem Gábině nabídl, že by tak třeba mohla konečně otěhotnět, když se mnou se jí to nedaří. Gábina z toho byla docela konsternována, obořila se na mne: „No Rendooo??!! Co si vo mě myslíš??? Jak tě něco takového mohlo vůbec napadnout?! Miluješ ty mě vůbec??“ a kategoricky odmítla mít dítě s jiným mužem než se mnou. Když jsem ale i později mírně a plíživě naléhal a vyzvídal, jaké jsou vlastně její tajné touhy, snad pod vlivem alkoholu i následkem erotického vzrušení se mi přiznala, že by jednou chtěla okusit černocha, ale né sama, nýbrž jen ve trojce se mnou u toho. Zároveň mi však řekla, že je to ale opravdu jen taková její představa, kterou by ovšem nechtěla nikdy zrealizovat. Že je to jako když mnohé ženy sní o svém znásilnění, ale naprostá většina by to ve skutečnosti nechtěla zažít. I mě říkala, že teď ji možná toužím vidět v náručí jiného, ale kdyby k tomu mělo dojít, že je přesvědčena, že bych to nedal a neustál to. No nevím, možná měla pravdu. Nikdy bych totiž nepřekousl, kdybych zjistil, že má nějakého milence a ani tzv. rodinného přítele na občasný sex s ní ve trojce bych nechtěl, protože člověk nikdy neví, co se z takového trojúhelníku vyvine. Proč někomu podávat její prst, aby ji chytl za celou ruku, aby si ji pak přivlastnil celou? Ne, takže i v mém případě můj kandaulismus nepřekračoval práh z fantazie do reality.

 

Levné hračky pro miláčky...

Na jaře roku 2018 jsme přemýšleli, kam na dovču. Každopádně to mělo být u moře, ale kam? Já chtěl něčím svou ženu překvapit. Chtěl jsem něco neotřepaného. Tak mne napadla Afrika. No ano, v egyptské Hurghadě jsme už byli a Egypt je přece Afrika, jenže já myslel skutečnou černou Afriku. Napadla mne Gambie. O Gambii se říká, že je to Afrika pro začátečníky. Dočetl jsem se, že Gambie nabízí nejen fantastické počasí, ale také prý krásné výlety na lodích, po zemi, pozorování ptáků a rybaření. Většinu času ale turisté stejně stráví na písečných plážích, kde je možné rybařit i hrát golf.

Gambie je bývalá britská kolonie a oficiální jazyk je tam angličtina, kterou já i moje žena dobře ovládáme. Ani vstupní vízum není do Gambie třeba.

Zjistil jsem, že hlavní město Banjul leží v ústí řeky Gambia a že má pouze 250 tis. obyvatel. Dnes je město roztažené a splynulo s dalšími místy na pobřeží, jako jsou Sere Kunda a rekreační centra Kololi, Kotu, Fajara a Bakau. Samotný Banjul si prý uchoval svůj africký ráz. Dočetl jsem se, že ve všech hotelích se nosí neformální oblečení a že plavky se hodí jen k bazénu a na pláž. Je prý třeba se přizpůsobit svým oblečením tomu, protože většina Gambijců jsou muslimové. Večer a brzy ráno prý tam může být chladno, takže se hodí svetr, přes den pokrývka hlavy a v některých hotelích večer pro pány dlouhé kalhoty.

Přemýšlel jsem, zvažoval pro i proti a nakonec jsem se rozhodl nám ten zájezd u jedné cestovky koupit, když máme rádi tu exotiku. Ten letecký zájezd do Gambie na 8 dní a 7 nocí s ubytováním v hotelovém komplexu v Labranda Coral Beach v červencovém termínu s polopenzí ale stál docela ranec. 27 tisíc na osobu + dvě letenky po 13tisících. Ubytování v hotelovém areálu bylo v takových bungalovech poblíž pláže.

Když jsem to pak řekl své ženě, byla blahem bez sebe. Osm dní ve skutečné Africe, to byl sen. Hned si k tomu koupila dvoje nové bikinové plavky, letní šaty, nové sluneční brýle. Před kolegyněmi ve sborovně nemluvila o ničem jiném až tím byla otravná a určitě tím vyvolala u některých i závist.

Týden před odletem jsme absolvovali oba nějaká očkování proti malárii, tyfu, žloutence a žluté zimnici, prostě  aby jsme si ušetřili zdravotní komplikace a pak už jsme se chystali, abychom snad na nic důležitého nezapomněli.

A byly tu prázdniny a pak přišel den D, den našeho odletu….

Odlétli jsme z Ruzyně v půl šesté ráno Airbusem španělské Iberie. Za 3 hodiny jsme přistáli v Madridu. Tam jsme přesedli na jiný Airbus téže letecké společnosti a v 16 hodin jsme přistáli na letišti u Banjulu po cestě trvající deset a půl hoďky. Jen jsme vylezli po odbavení z letištní budovy, dýchla na nás Afrika a její atmosféra.

Banjul má jednoduchý systém taxíků pro turisty – zelené taxíky Vás odvezou z letiště do hlavních hotelů (asi 15 km) a ceny jsou vytištěny na letišti, žluté taxi jsou pak levnější a jezdí po městě. Nás ten zelený odvezl až k našemu hotelu v Kololi. Cesta z Banjulu do Kololi trvala asi 20 minut. Jak jsme zjistili, do Gambie jezdí asi nejvíce turistů z Velké Británie. Turistů sem ale nejezdí miliony jako do Egypta, spíše jen desetitisíce. Lákají je nekonečně dlouhé pláže s jemným pískem, slunečné počasí a možnost aspoň na chvíli se dotknout se opravdové Afriky jako my s Gábinou. Byli jsme ohromeni škálou barev a vůní, pestrobarevnými obleky žen i tradičními muslimskými oděvy mnohých mužů ale i četnými usměvavými tvářemi místních obyvatel v ulicích hlavního města.

Ubytovali nás do jednoho z bungalovů, takových zděných domků postavených v místním stylu. Pokoj byl moderně zařízený, s manželskou postelí, televizí, příručním barem. Byla tam koupelna se sprchovým koutem a WC a také takový malý kuchyňský koutek s rychlovarnou konvicí a mikrovlnkou. Vše bylo čisté. Na pláž bylo jen nějakých 50 metrů. Kolem palmy, sladkovodní bazén, poblíž hotelová restaurace i bar.

Po ubytování a večeři (mimochodem jsme si dali tradiční gambijský pokrm: maso v lahodné omáčce připravené z arašídů, rajčat, dýně a citronu podávané s jemnou rýží a k tomu místní pivo zn. Julbrew) jsme se šli s Gábinou projít a pozorovali z pláže západ slunce. Kolem kvetly baobaby, mořský příboj šplouchavě šuměl. Bylo deset večer a my s Gábinou vlezli do postele. Ale nemyslete si, že jsme se milovali. Byli jsme oba tím cestováním a dojmy tak unaveni, že jsme rychle usnuli jako dva špalci.

Ráno nás sluníčko vytáhlo z pelíšku kolem osmé. Gábina šla do koupelny a já na verandu našeho bungalovu. Z dáli bylo slyšet hlas muezina svolávajícího muslimy k ranní modlitbě. bylo to podobné jako v Egyptě. Slunko již příjemně svítilo a obloha byla blankytně modrá. Před devátou jsme již seděli v hotelové restauraci u snídaně, která byla naprosto na evropský způsob. V dobré náladě jsme se šli převléknout do plavek, vzali deku, opalovací krém a petku s minerální vodou, načež jsme se vydali na pláž. Deka ale byla zbytečná, protože na pláži je řada přírodních slunečníků z ze slámy a pod nimi vždy dvě lehátka. Tak jsme si jeden takový slunečník se dvěma lehátky zabrali. Slunili jsme se, koupali v moři a pozorovali několik místních urostlých mladíků, kteří se předváděli, cvičíc kulturistické sestavy. O tom, že sem jezdí z Británie některé starší ženy od 45 výše právě za účelem užít si zde právě mladého milence, za což štědře platí, jsem slyšel. Ano, proto se zde tihle vlastně nabízeli, stačilo si jen vybrat. To, co by mohlo v Evropě vyvolat pohoršení, je tady zcela normální. Každý tu sní o vízu do Evropy, vnutí se jim a chtějí peníze, například pro umírající příbuzné, a nebo opravdu chtějí pomoc při získání víza. Někdy nejde ani o sex, starším dámám často stačí, že si je mladí chlapci hýčkají a proto jim dávají tučnou odměnu.

Bylo to docela zábavné. Gábina pochopitelně na ty maníky přes své sluneční brýle také čuměla, to se nedalo přehlédnout. Najednou, kde se vzal tu se vzal takový místní kluk a nabízel nám zmrzlinové kornouty z chladící tašky.

Levné hračky pro miláčky...

„Přejete si zmrzlinu, pane a paní?“

„Ne děkujeme“, řekl jsem. „Snad později“.
„Jste tu krátce, že?“
prohodil s úsměvem.

„Ano. To je to na nás tak vidět?“ usmál jsem se.

„Ale vy nejste z Anglie, vaše angličtina je jiná“, vyzvídal mladíček.

„Ne, nejsme. Jsme z České republiky“, vysvětlil jsem.

„To je v Evropě?“ byl v rozpacích.

„Ano, mladý muži, ve střední Evropě“, já na to.
„Jestli chcete, já vám rád budu dělat průvodce. Ukážu vám zajímavá místa, naše hlavní město, tržnici Royal Albert, muzeum, prostě co budete chtít“, vnucoval se nám. Na rozdíl od těch cvičících kulturistů opodál byl tenhle kluk tuctový mladý černoch. Nebyl vyšší než 170 cm, štíhlý, spíš takový lehkoatletický typ, žádný svalovec. Kudrnatý, na krátko ostříhaný, jen v tílku a kraťasech. Ten na gigola tedy nevypadal.

„Kolik máš let?“ otázal jsem se ho.

„Osmnáct, pane“, odpověděl mi. No, po pravdě jsem byl přesvědčen, že má méně, ale pes aby se v těch černoších vyznal. Možná má méně a přidal si, možná mluví pravdu, pomyslel jsem si.

„A jak se jmenuješ?“ zeptal jsem se.

„Mamadi, pane“, představil se. Pak nám sám od sebe vyprávěl, že bydlí ve vesnici vzdálené 2 kilometry od hotelu, že jeho táta je rybářem stejně jako nejstarší bratr. Matka že je doma a stará se ještě od tři sourozence. Zajímalo nás, kam až to dotáhl ve škole a tak řekl, že absolvoval jen základní pětiletou školu a pak tříletou nižší střední (asi jako náš druhý stupeň). Dozvěděli jsme se, že i v Gambii musí školní žáci nosit jednotnou uniformu jako je tomu ve Velké Británii.. On se nás zase pro změnu vyptával, co dělám a čím jsem. Řekl jsem mu, že jsme oba učitelé. On totiž myslel, že Gábina je jako moje žena doma, jak je tomu v muslimských zemí zvykem. Ptal se nás, zda máme děti. Takže jsme mu řekli, že ne. Že bychom je sice chtěli, ale že máme oba nějaké zdravotní problémy. Nechápal, proto řekl: „Ale vy nevypadáte jako nemocní?“ Tak jsme se tomu zasmáli a nechali to být. Raději jsem otočil list a převedl řeč na něho: „A ty, Mamadi, máš už nějakou dívku?“
„Nee, tady to není tak jednoduché. Otcové dcery hlídají, ale už mi otec vybral nevěstu, Fatimu, to je dcera jeho parťáka-rybáře. Je jí ale ještě třináct…“,
vysvětloval nám.

„Tak dobře, Mamadi, je mi jasné že si chceš vydělat nějaké dalasi (místní měna s naší korunou v poměru 1 : 1,2), usmál jsem se. „Běž prodávat, ať se ti neroztečou zmrzliny a jestli chceš, přijď támhle před náš bungalov v pět odpoledne. Provedeš nás“, konstatoval jsem.

Mládenec se zazubil, dvakrát mi poděkoval, vzal svůj chladící box a šel po pláži dál k dalším turistům.

„Tak co, jaký máš na něj názor?“ otázal jsem se Gábiny.
„Je to eště kluk… Ty věříš, že mu je osmnáct?“ ona na to.

„Já nevím“, konstatoval jsem po pravdě. „Ale je sympatický. Určitě to není poskakující načepýřený tetřev, jako támhle ti“ a ukázal jsem na cvičící svalnaté černošské mladíky, předvádějící své tělesné přednosti několika čtyřicátnicím a padesátnicím, které je zaujatě pozorovaly. „Těm jde jen o to zaujmout, popřípadě ty rachomejtle oblbnout sexuálními hrádkami a získat si jejich prachy, popřípadě náklonnost natolik, aby se s jejich pomocí mohli dostat do Evropy“.

Pak už jsme na to nemysleli a šli se koupat a cachtat do vln Atlantického oceánu. Tak jsme strávili dopoledne a pak šli na oběd. A protože jsme byli v Gambii, chtěli jsme nějakou místní specialitu. Dali jsme si rybu v omáčce Yassa, což je citronovo-cibulová omáčka.

V tom největším těsně popoledním pařáku jsme na pláž nešli a raději odpočívali v našem bungalovu. Ostatně přes den je tu klid normálně, všichni asi spí a čekají na večer, to se tu potom rozjede slušná zábava.

Odpoledne náš přítel Mamadi skutečně přišel. Vedl nás k předměstí hlavního města Banjul. Viděli jsme odlišný styl místních příbytků, užší ulice, ženy s šátky na hlavách v pestrobarevných oděvech. Mamadi mluvil a mluvil, ukazoval a vysvětloval. Bylo to úžasné a nezapomenutelné. V průběhu toho odpoledne a následně i večera jsem řekl Mamadimu, ať nám přestane říkat „pane“ nebo „paní“, ale ať nás oslovuje křestním jménem. Mamadi začal zprvu trochu ostýchavě, ale pak už nás normálně oslovovat „Rene“ a „Gabi“. Vše mezi námi probíhalo v korektní a přátelské atmosféře. Povečeřeli v Banjulu v Bananas Bar and Restaurant, kde jsme si dali, jak jinak, zase rybu, tentokrát tzv. benechin, což je ryba marinovaná na cibulce a grilovaná na koření s dušenou zeleninou. Mamadiho jsme pozvali samozřejmě také a k tomu jsme si dali palmové víno. To totiž místní pijí velmi rádi. Poseděli jsme venku v blízkosti pláže a Mamadi nám povídal o své rodině, o jejich životě a já jsem ej musel někdy mírnit, protože klukovi huba jela, snad si myslel, že je povinností, aby nás bavil.

Gambijské děti, to je kapitola sama pro sebe. A my jsme bílí, cizinci, ti bohatí. A ony to vědí. Cizincům se v Gambii říká „tubab“. A děti tohle oslovení milují. Jakmile opustíte „bezpečí“ hotelu a spatří vás první dítě, okamžitě zakřičí „tubáááááb“ a běží k vám. Stejný pokřik vydají další prckové v okolí a s „tubáááááááááb“ letí ulicí, aby se vás mohli dotknout, aby vám mohli do nekonečna říkat „helo“ „helo“ „helo„, aby z vás vymámili sladkosti, aby se vás mohli dotknout, abyste si je nejlépe vzali s sebou tam, kde žijete. A najednou se karta obrací. Místo toho, aby se oni cítili jako podivná zvířata v zoo, na které se jezdí dívat turisté, jste to vy, kdo v davu svítí, jste to vy, kdo je vidět na první pohled, o kterém každý ví, že je cizinec. Jste to vy, na koho ukáže maminka malého černouška a řekne: „Podívej, tubab. Zamávej mu a řekni „Helo tubáááááb“. No, zjistili jsme na vlastní kůži, že být bělochem v Gambii není legrace. Především v turistických oblastech podél pobřeží působí bílá kůže na domorodce jako muleta na nažhavené býky. Ne, nikdo vás nechce zabít, ale oškubat. I my, turisté z chudé střední Evropy jsme se tu cítili jako rockové hvězdy se všemi klady i zápory takového údělu. Každý si s vámi, chodící peněženkou, bude třást rukou, každý vám bude něco nabízet. Hotová pohroma jsou pak mladíci okolo dvacíti let, kteří si vysloužili pojmenování „bumster“, což se dá přeložit jako flákač nebo somrák. Většina z nich má vycizelovanou techniku přesvědčování a s úsměvem a podanou rukou vám nemilosrdně nabourají váš osobní prostor a budou do vás hučet, ať už jim odpovídáte nebo ne. My měli naštěstí s sebou Mamadiho, a tak nás ten večer nikdo nijak zvlášť neotravoval i když… Několik takových neodbytnějších se nám nabízelo jako průvodci, lidé co umí věci zařídit a představte si, dokonce i jako milenci oslovovali Gábinu, bez ohledu na to, že jsem stál vedle ní. stojí hned vedle ní. S Mamadim se dva z nich pohádali, snažíc se jej od nás vyšachtovat. No, mladík se nedal.

Nazpět jsme si vzali zeleného taxíka a nechali se odvézt k hotelu. S Mamadim jsme se rozloučili a já mu za snahu dal 100 dalasi. Mládenec byl blahem bez sebe. Prý že nazítří odpoledne zase přijde. Nebyl jsem proti, protože jeho doprovod se nám hodil.

Dali jsme sprchu a plni dojmů jsme vlezli na naše bungalovové letiště a s Gábinkou jsme si krásně zasouložili, já se do své ženy dvakrát udělal a pak jsme rychle usnuli.

 

18+
Bookmark the permalink.

2 Comments

  1. Konečně něco jak tělocvična opět:) Výborná práce. Tělocvičnu i s pokračováním v Plané jsem četl 5x a zrovna sem si říkal, že když Daniel umřel, že by mohlo být pokračovaní na dovolené 🙂 a je to tady, akorát teda jiné postavy. Snad toto bude mít také hodně dílů. Díky za to.

    0
  2. Karle, díly jen tři a nevím, zda závěr zcela potěší, protože jsem názoru, že tento web pojednává o všech paroháčích, tedy nejen o těch dobrovolných, co to chtějí. Takových je možná 20% všech paroháčů, ovšem z těch zbylých 80% je polovina těch, co se nikdy nedozví, že se paroháči stali a dál žijí v klamu a druhá polovina na to přijde. Z těch co na to příjdou se s tím smíří možná čtvrtina a tři čtvrtiny udělají brajgl, létají nadávky, facky, věci a končí to rozchodem či rozvodem. Domluvená trojka se souhlasem obou partnerů nevěrou není, zde to je OK, ovšem pokud partnerka zahne kandaulistovi, takže se o tom třeba ani nedozví, to nevěra je jako hrom. Ale víc nebudu prozrazovat.

    0

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *