Kamarád mojí přítelkyně Kláry 5. díl

Ráno mne vzbudila Klára: „Co blbneš, Proč si nešel spát do ložnice?“
„Ále…“, mávl jsem rukou.
„Já ti něco udělala?“ divila se.
„Né, vůbec nic… Jen se mě děláš pitomce a to se mi vůbec nelíbí“, odpověděl jsem.
„Mám přece taky nárok na přátele, kamarády? Tobě to vadí?“ zeptala se.
„A divíš se?“ já na to.
A víte co mi na to Klára řekla?  „Ty seš fakt hloupej, majetnickej blb!“

Já zůstal čumět jako puk, zalapal po dechu a pak řekl nasraně: „Fajn, tak víš co…? Už nebudu… Nakonec máš pravdu, manželé nejsme…, jsme svobodní, můžeme si dělat co chceme… Tak je to v pohodě a vůbec mi to už nevadí.

„Hele, Ríšo, ty víš, že rodina je u mě na prvním místě…“, začala mne přesvědčovat. „Já bych nikdy…“, snažila se mne přesvědčit, když v tom jí zapípla SMSka na mobilu. Klára vzala mobil a šla s ním ode mne do kuchyně. Já se také zvedl, vzal svůj mobil, který mi sice nezapípal ale blikal, že mám SMS a šel jsem s ním na WC. Tam jsem si sedl na mísu a poslal na její telefon SMS s kódem. V zápětí se mi objevilo, co jí napsal a co odpověděla ona jemu…

M:  „Čau Klárko, dneska je krásné počasí, nechtěla bys někam vyjet, třeba k vodě?“

K:   „Já bych moc ráda, ale Ríša mi udělal scénu… Nechce, abych se s tebou scházela. Ptá se, co si prý my dva máme pořád co povídat…? Žarlí na tebe“

M:  „Fakt? No seš krásná ženská, Klárino, já se mu vůbec nedivím… Zkus ho nějak ukecat nebo mu něco nalhat… Byl bych s tebou moc rád. Je mi s tebou moc fajn“.

K:  „No, pokusím se, ale nic neslibuju. Dám ti vědět.“

Na jednu stranu jsem byl rád, jak ten šmírovací program v jejím mobilu perfektně funguje, ale na druhou stranu ty SMSky jen utvrzovaly moje podezření, že to není jen tak, tedy z jeho strany určitě.

„Nikdy, co…? Zase ti psal? Dobře, ty třeba nikdy, ale ten hajzl jó“ řekl jsem nasraně.

Když se vzbudila malá, snažil jsem se být v normálu a povídal si s ní. Klára udělala snídani, najedli jsme se a pak řekla, že by bylo dobré zajet do Kauflandu, že je toho potřeba dost koupit. Nic jsem nenamítal a tak asi v 10 hodin jsme sedli všichni tři do auta a jeli do hypermarketu. Zatímco já tlačil košík a moje žena s Karolínkou vybíraly zboží, mě to šrotovalo v hlavě a přiznávám, že jsem celou dobu dělal jen co chce a nemluvil.

Pak jí znova pípla SMSka. Já se koukl, když Klára o pár kroků ode mne otevírala zprávy.

Stálo tam:

M:  „Tak co, jak to vypadá?“

K:  „Teďka né, jsme v Kauflandu, je tu se mnou“ načež to vypnula a schovala telefon do tašky.

Když jsme přijeli domů, Klára se mě věcně zeptala. „Co kdybychom odpoledne odvezli Karolínku k našim do Plané a já bych si pak udělala s Martinem výlet někam autem?“

Přitom se na mne tak pátravě podívala. Zůstal jsem z toho paf. zase ve mě bojoval partner s kandaulistou.

„A ve vší počestnosti?“, otázal jsem se já.

„No jasně, co si o mě myslíš?“ ujišťovala mne Klára.

Já se na ni podíval a pak jsem vyslovil, co nikdy předtím: „Víš co, Klárko…., já tě mám moc rád a tak ti nemínim v ničem bránit… Jestli ho chceš, tak si s ním užij, jestli s ním chceš šoustat, tak si s nim zašoustej….

„No počkej, Richarde, co to říkáš, tobě by to bylo jako jedno, jó?“ vyděsila se a nechápavě na mne hleděla

„No a co? Když mi s ním budeš chtít zahnout, uděláš to, ať se mi to bude líbit nebo né. Jen bych byl rád, když mi to pak až příjdeš, přiznáš a taky bych byl rád, kdyby on použil kondom“, řekl jsem v klidu k tomu.

„Ty seš nějakej úchyl, nebo co, né? Si nemožnej!“ rozhořčila se.

„To je zvláštní… Ještě ráno jsi mě nazvala majetnickým blbem a cítila jsi se uražená a když ti teď dávám volnost v tomhle směru, jsi na mě nasraná taky???“ vmetl jsem jí do tváře.

„Ty vlastně nevíš, co chceš…“ dodal jsem. „Jeď si s nim, pro mně za mě, ale malá zůstane se mnou! Já ji vezmu třeba někam do lesa“ řekl jsem kategoricky. „V kolik pro tebe ten učitelskej přijede?“

„Takže tobě to nevadí? Můžu tedy…?“ jakoby se přesvědčovala.

„Stejně vím, že ti v tom nezabráním…“, řekl jsem rezignovaně.

Tak já to jdu Martinovi napsat“, pronesla očividně radostně.

Musím o tom pořád přemýšlet, když vidím, jak bere do ruky telefon. „Co mu asi píše?“ No, ona neví, že se to dozvím, ale když asi po pěti minutách přišla z kuchyně a když jsem se Kláry zeptal, co si psala, že to trvalo pět minut a musela přede mnou utéct do kuchyně, zda jí mohu důvěřovat, tak ona že ano, co zase mám. „Tak jsem schválně řekl: „Tak mi ukaž, cos mu psala a co on tobě?“ na což mi odsekla:  „Neukážu, to je má soukromá věc.“

Když jsem se jí ptal, proč má potřebu se s ním stýkat, a chtěl po ní, aby to raději skončila, že to nevěští nic dobrého pro nás dva, odpověděla mi na to: „Po tom ti je šumák, s kým si píšu a s kým se budu setkávat… S Martinem si budu psát dál!“

Ani mi ten sobotní oběd nijak nechutnal.

Zase jsem se zašil na záchod a tak otevřel její zprávy. Bylo tam:

K:  „Tak jsem Ríšu ukecala. Rezignoval a že prý je mu to jedno, takže v kolik se pro mne stavíš?“

M:  „Fááákt?? No to je paráda… Přijel bych k vám před barák ve tři odpoledne… Projedeme se a mohli by jsme někam k rybníku… Vem si plavky.. Ale taky nemusíš… Tobě to bude víc slušet bez nich… Těším se M.

Malá našemu hovoru nebyla přítomna. Kreslila si ve svém dětském pokojíku do skicáku pastelkami.

Po obědě Klára oblékla malou a asi ve dvě jsme šli k autu. Posadil jsem dcerku do autosedačky, připoutal, nasedl a vyjeli jsme pár kilometrů za Tábor. Párkrát jsme na tom místě byli i s Klárou. Zaparkoval jsem na okraji vesnice hned poblíž lesu. Zamkl, vzal na záda batůžek s jídlem a pitím a vyrazili jsme. Po cestě jsem si na svém telefonu vypnul mikrofon a čekal. Nějakou dobu se nic nedělo, až dvacet minut před třetí mi přišla SMSka.

M:  „Platí to? Mám přijet?“

K:  „Jasně, Martine, Ríša jel s naší malou někam do lesa, tak na tebe budu čekat?“

Za pět tři jsem aktivoval odposlech Klářina mobilu.

V 15:05 to začalo…

K:  „Ahoj Martine“

M:  „Ahoj Klárko“

Pak se ozvalo klapnutí dveří a zvuk motoru. Ano, rozjeli se.

M:  „ Dneska ti to vážně moc sluší… a moc hezky voníš…

 M:  „Tak co, bylo to moc těžký ho přesvědčit, abys mohla se mnou?“

K:  „No…, trochu sme se kvůli tobě pohádali…

 M:  „Žárlí?“

K:  „Myslim že jó“

M:  „Já bych žárlil taky“

K:  „Kam jedeme?“

M:  „Do Třeboně na Svět, je tam bezvadný koupání… Za slabou hoďku sme tam… Souhlasíš?

K:   „To víš, že jo… Víš, já jsem s tebou ráda všude…“

M:  „Ten tvuj Ríša tě takhle nikam nevezme?“

K:  „Ale někdy jó i s naší malou, ale neni s nim taková zábava jako s tebou… Richard je sobec… Myslí jen na sebe a svou práci… Když si chci s tebou vyrazit a zarelaxovat, tak mu to vadí.

M:  „Von se ti málo věnuje, co?“

K:   „Furt sedí u počítače nebo v práci…“

M:  „Ale zase s vaší dcerkou šel do toho lesa, né…?“

K:  „To jó…., to von Ríša zase jó… Von Karolínku miluje a ona zase jeho… Von je milující táta… a i partner…, ale když von je furt na počítači, u televize, když mu řeknem, pojď, pojedem nakoupit, tak že jó a de, když mu řeknu kup ve městě to či ono, on to koupí… On mi nijak neodporuje, podřídí se mejm rozhodnutím… Má rád takovej ten svuj klid, ani nemá žádný přátele ani kamarády, spíš má jen známý, žádnýho kámoše na pivo nebo pokec…, s nikým nejde třeba sportovat nebo na pivo nebo se s někým navštěvovat nebo cokoliv.

Na nervy si ale nelezeme, to né… Já se starám o domácnost, vaření, úklid a tak a von vo tu materiální stránku…

 Zíral jsem s hubou otevřenou, jak mu Klára lže, jakýho pantofláče ze mě dělá. “ Já že nemám žádný kamarády? Na pivo nechodim, to je fakt. Nekouřím a zakouřené prostředí mi vadí, ale decentní vinárna, proč ne…? Co kecá? Co ze mě dělá blba? Michal, Venca a Roman, to jsou co? Mí kámoši…! Ta Klára je tak ukecaná… Proč ze sebe dělá takovou nedoceněnou chuděru?“

M:  „Aha…, ty ho miluješ, von miluje tebe, táta je hodnej, ale je s nim nuda, co?  Ty se s tím svým nudíš, Klárko, přiznej se…“

 K:   Vom má pořád tu svou práci daňovýho poradce, pak si na internetu čte vlastně noviny, drby, taky ho zajímá historie, vím že tam chodí na jeden web podobnejch nadšenců…

Von Ríša je teda zodpovědnej, hodnej, citlivej, ale je takovej konzervativní.

V jeho přístupu ke mně bych si vlastně asi neměla na co stěžovat. Von je mi oporou a jistotou, to jó, jenže já jsem zároveň člověk, kterýho přitahuje dobrodružství, určitej adrenalin. Ráda zkouším nové věci. Mám ráda takový to rebelství, když z chlapa vyzařuje energie, nějaké ambice, odhodlání…

M:  „A to von neni, co?“

K:   „Ríša je spíš pasivní, přemýšlivý, nespontánní… a to i v sexu…  Já mám ráda živočišnost, vášeň, zatímco von je něžnej romantik…“

 „Co mu to říká??? zděsil jsem se. Já že nemám kamarády? Pravda, nejsou jich zrovna zástupy a takový ty párty či společný chlastačky zrovna nemusim, ale bavit se umím… A co mu říká o našem sexu??? Takový intimní věci??“ pomyslel jsem si a díval se na dcerku, která šťourala klacíkem v myší díře.

K:  „Hele, já nemůžu říct, že bych byla naprosto odvázaná, ale pokud mám vedle sebe někoho, kdo takovej je, s chutí se přidávám a nadchnu. Přijde mi, že mě tak můj partner jakoby brzdí a ochuzuje.“

M:  „A já jsem takovej, vedle koho ti je dobře, Klárko?“ začal s flirtem.

K:  „Ty si diametrálně odlišnej, Martine… ty záříš,

M:  „To byl vždycky takovej? Asi né, co?“

K:  „Hele, když jsme se poznali, byli jsme pořád někde venku. Chodili jsme do kina, večery jsme trávili ve vinárně nebo třeba na bowlingu. Hodně jsme sportovali, nepamatuju, že by sme víkendy trávili doma. Aspoň jeden z volných dní jsme věnovali nějaké větší aktivitě. Dovolený v zimě i v létě byly plný kol, chození po horách. Jemu vůbec nepřijde, že by se měl nějak nudit. Už je mu třicet, řádění po hospodách má za sebou, tak co prý bych jako chtěla. Prý mám být ráda, že je se mnou doma a nelítá někde venku jako mnozí z jeho znám…“

M:  „No jo, dyť si mi řikala, že ste spolu sedm let… Zamilovanost odezněla a nastoupil určitý stereotyp, což je zcela normální… Ale mít hodnýho chlapa je snem snad každý ženský, né?Vy ženy podvědomně hledáte spíš submisivního partnera a jistoty? A po pár letech z člověka, kterej v mně budil velkej obdiv, je najednou někdo, kdo má spíš malý sebevědomí…“

 „Co to plácá, ten pitomec… Hraje si na odborníka na mezipartnerský vztahy, nebo co?“ prolítlo mi hlavou

K:  „Jenže nikdy by mě nenapadlo, že bude tak hodný, až mi to poleze na nervy. Nikdy mi nevyčetl, když jsem se třeba zdržela v práci, neustále se snažil o chod domácnosti, a to tak, že když já třeba neuklidila, udělal to on… a bez komentářů. Chápe moje nálady, nemoci i názory…  Poslední dobou se stává, že mu něco říkám a von mě vůbec neposlouchá, protože později se mě na to samý ptá. Věci mu jsou jedním uchem dovnitř, druhým ven. Já se dřív snažila něco pro nás dělat, mluvit, připravovat program. Ale už mě to nebaví. Už je to fak nuda… Jak mě pokaždý stejně políbí, když přijde domů,  jak opakuje stále stejný fráze.
Za  vrchol všeho považuju jedno sezení s grilováním na zahradě u našich, bráchou a jeho rodinou a ještě tam byl tátův mladší bratr s rodinou na kterym jsem se trochu přiopila a udělala na Richardovo konto nemístný vtip. Všichni se na mne podívali, pak na něj, co on na to. Já toho tehdy hned litovala a hned se mu omlouvala, že jsem to tak nemyslela, ale Ríša se jen usmál, pohladil mě po tváři a řekl, že mi to odpouští. Bože, on je tak hodnej…“ 

 M:  „Ale Klárko, pozor na to… I submisivní chlap se může po čase změnit v tu autoritativního… Pokud zatlačíš psa do kouta, po čase tě kousne. Totéž platí i u lidí.“

 „No jo, vy ženský milujete lumpy“, napadlo mne hned. „Ste slípky… Letíte na ty, co utrácej za nápadný a atraktivní věci vod aut po hadry i technický hračky a nevidíte, že jim de jen vo to jedno… Von na tebe kašle, Kláro!“ chtělo se mi začít křičet. „Bože, ty si tak blbá!!“

Jak to probíhalo na výletu dál, se dozvíte v 6. dílu.