Sex z jiné doby 1

Následující příběh se odehrál na sklonku sedmdesátých let v tehdejším socialistickém Československu. Mladý manželský pár, učitelka Yveta (25) a chemický inženýr Jarda (28), řešili po svatbě otázku společného bydlení a jak to tehdy u mladých manželství bývalo, nejjednodušší cesta k bytu vedla přes výběr zaměstnavatele. A tak Jarda přijal místo výrobního technologa v malé chemičce v malém třítisícovém městečku v severních Čechách, neboť s ním bylo spojeno získání služebního bytu. Protože zaměstnání potřebovali aspoň kvůli razítku do občanky oba, ředitel oné továrny Yvetu přijal do podnikového oddělení propagace.

„Paní učitelka se možná bude trochu nudit, ale aspoň si může povídat s mou ženou, ta tu naši propagaci vede, hahaha!“, vysvětloval bodře Jardovi, jak založil v podstatě zbytečný podnikový úsek, aby měl kam upíchnout svou choť. Mladý pár se tudíž v dubnu stěhoval z Prahy konečně poprvé do vlastního. Počáteční Yvetiny rozpaky se ovšem rychle změnily v poznání, že tohle bylo rozhodně šlápnutí vedle. Už po pár týdnech se jejich nové bydliště jevilo jako past, ze které se nevyhrabou možná celá léta. Prostředí malého městečka, spíš větší vesnice mezi kopci, mimo všechny hlavní tahy, bylo demotivující samo o sobě. Továrna navíc stála na jeho samém okraji, v podstatě zastrčená v polích kousek od železniční trati. Co hůř, služební byt se nacházel v prvním patře malé bytovky přímo u brány do fabriky. Obývalo ho několik rodin zaměstnanců vedení podniku včetně ředitelovy, která obsadila největší byt ve druhém patře.

Pracovní dny se tak slévaly do nekonečného nudného bezčasí, kdy člověk ráno opustil domov, přešel přes dvůr na pracoviště, odkud se odpoledne se zahoukáním sirény zase vracel domů.

V té době měl ale už jediný obchod ve vsi, konzum Jednoty, zavřeno a hospoda ještě neměla otevřeno. Večer nebylo kam jít, kam jet, a ani jak. Většina zaměstnanců továrny dojížděla z blízkého okolí na kolech, pár jich odvezl v podvečer autobus či lokálka o jednom vagónu. Vyrazit si někam na večer bez auta nebylo možné, do vsi se v pozdějších hodinách už žádný spoj nevracel.

Yveta už po pár týdnech nerozeznávala, jestli je právě úterý nebo třeba čtvrtek. Po pracovní stránce byla od samého začátku na rozpacích, co vlastně se od ní očekává. Propagační oddělení podniku bylo potěmkiniádou, zřízenou ředitelem výhradně pro jeho manželku Valérii. Jelikož závod spadal do většího koncernu, na ředitelství v Ústí nad Labem si vše dovedli spropagovat sami. A tak zatímco Jarda se po hlavě vrhnul do technologické modernizace výroby, kterou našel beznadějně neefektivní a zastaralou, jelikož jeho předchůdce byl alkoholik a diletant, Yveta se celé dny jen dívala z okna na tovární dvůr a klábosila se svou formální nadřízenou Valérií. Byla to zajímavá a sebevědomá žena, která už překročila třicítku, ale při zběžném pohledu by ji kdokoliv tipoval na Yvetinu vrstevnici. Valérie byla i tak o dobrých patnáct let mladší než její manžel a netrvalo dlouho, aby Yveta pochopila, že jejich vztah není běžným spořádaným svazkem. Ředitel byl nonšalantní donchuan a rovněž pokročilý alkoholik, zcyničtělý náhlým kariérním ustrnutím. Yveta z Valériiných narážek pochopila, že mířil před pár lety hodně vysoko a po jakési nezdařené stranické pletiše skončil tady… za trest. „Viděla sem se v Praze na zahraničním obchodu, no a teď sem skejsla tady.“, shrnula to nad sklenicí vína, které si s Yvetou po týdnu otevřely na tykání. Konstatovala to s úšklebkem, ale bez zbytečné hořkosti. Zdálo se, že se s momentální situací smířila a snaží se v rámci možností vytěžit z ní maximum, což v této chvíli znamenalo především lenošný život téměř bez práce. Yvetu uvítala jako novou kamarádku, která jí v tomto nicnedělání bude dělat společnost a záhy se k ní začala chovat s takovou důvěrností, jako by se znaly odjakživa. Uvězněny okolnostmi v mikrosvětě továrny a nejbližšího okolí, trávily spolu celé dny a Yveta kromě tykání přistoupila i na zkrácená oslovení „Yvet“ a „Vali“, která její „šéfová“ záhy zavedla. Každý pátek odpískaly směnu už po obědě, otevřely si na balkoně jejich kanceláře láhev vína a klábosily o všem možném. Yveta se mimo jiné dověděla, že Valérie má dvě děti, které ale většinu roku tráví u příbuzných v Praze, kde chodí do školy. Valérie, jako každá ženská notně zvědavá, na oplátku vyzvídala zase na Yvetě. „No a co v posteli Yvet, klape to?“, upřela na ni jednoho dne svůj zpytavý pohled. Ta jen neklidně poposedla. Pravda totiž byla taková, že to úměrně celé situaci nestálo s Jardou za nic. Prvním problémem byla jeho časová vytíženost. Jelikož našel továrnu ve stavu krátce před kolapsem, býval v provozu dlouho po pracovní době a večer ještě dumal nad tabulkami a výpočty, takže Yveta většinou usnula dávno před tím, než se vedle ní zhroutil do peřin. Hned při jejich prvním milování se navíc ve chvíli, kdy Yveta dost hlasitě dávala najevo, jak moc se jí to líbí, ozvalo za zdí decentní, ale zcela zřetelné zachechtání. Jejich ložnice totiž sdílela společnou zeď s vedlejším bytem a vzhledem k dispozici místností nešlo postel nikam přesunout. Při dalších pokusech o sex tak Jarda tlumil její vášnivé projevy zacpáním pusy, což ji rozčílilo natolik, že ho kousla do ruky. Nemohla si pomoct, byla přitom vždycky dost hlasitá a krotit se nedokázala a nechtěla. Výsledkem bylo, že Jarda ze studu před vedle bydlícím dispečerem Pecháčkem na sex v ložnici rezignoval a kromě jedné rychlovky vestoje v koupelně, kde Yvetu k jejímu úžasu ohnul přes vanu a udělal jí to zezadu, drželi už povážlivě dlouhý půst. „Aha, já si to myslela.“, komentovala Valérie stručné vylíčení postelové mizérie. „Mohla bych poprosit kamarádku, dělá ve vzorkové prodejně Trioly. Třeba by nějaký to hezký prádélko přineslo oživení.“, nabízela iniciativně. „Anebo…. Sehnat rajcovní podprdu chvilku potrvá, ale pokud je ten tvůj deficit akutní, mám ještě něco lepšího.“, zatvářila se tajemně, načež ze šuplíku vytáhla podlouhlé pouzdro a podala ho Yvetě. Ta ho otevřela a nechápavě zírala na protáhlý kus plastu s rozšířením na jednom konci. „To je robertek. Šidítko, umělák. No přemejšlej, na co to asi tak bude?“, škádlila ji Val a pásla se na jejích rozpacích. „Mám to od kamarádky, přivezla si ho ze Západního Německa. Prý to tam má každá ženská po třicítce. Vyzkoušej a uvidíš, třeba ti to udělá dobře, i když jsi ještě dvacítka“, uchichtla se jako školačka.

Yveta o podobných zápaďáckých vymoženostech i jejich tuzemských svépomocných napodobeninách pochopitelně slyšela, už v pubertě ostatně od starších kamarádek z volejbalového kroužku vyslechla znepokojivě otevřené poučení, k čemu všemu se hodí dřevěná rukovět od švihadla. Přestože jí to připadalo trochu ponižující, když se večer zamkla v koupelně, vzala si ten podivný předmět s sebou a pod proudem vody si jím přejížděla po těle. Třela si pomalu svoje citlivé světlé bradavky, až se začaly zvedat a tuhnout. Pak si hodně váhavě tu věc přesunula na břicho a zlehka sklouzla pod něj. Hladila se robertkem po celé délce přirození, třela si jeho koncem stydké pysky, které se ochotně rozevíraly, a nechala ho zajíždět mezi ně, do čárky. Cítila, jak vzrušením vlhne a touha cítit tu tvrdou věc uvnitř, hluboko sebe, se jí najednou zmocnila s nečekanou silou. Několikrát si umělákem poklepala na dírku, pak zatlačila, nechala jeho špičku vklouznout na kraj štěrbiny…a dál, ještě hlouběji, až si jediným plynulým pohybem zavedla robertek do pochvy. Nedokázala se ubránit dušenému vzdechu. Nádherně jí vyplňoval celou ž k děloze a stačilo s ven trčícím koncem lehce zakmitat, aby jí celou kundou projížděly slastné vlny. Dráždila se takhle zlehka hodně dlouho, stupňovala své vzrušení, štípala se do naběhlých bradavek i poštěváčku, až se nakonec posadila na kraj vany, roztáhla stehna co nejdál od sebe a začala si umělákem tvrdě a rychle šukat vagínu. Byla nadšená z jeho rozměrů i tvrdosti a především toho, že vydrží uspokojovat ji tak dlouho, jak sama bude chtít. Silný orgasmus jí sevřel pochvu krátce poté, ale ani ve chvílích největší rozkoše nepřestala dělat si dobře, takže slastné vlny, které se jí šířily z podbřišku až do špiček bradavek, se postupně znovu vystupňovaly a Yveta se udělala podruhé. Teprve teď si uvědomila, že nahlas sténá a skoro křičí. Jarda naštěstí, nebo naneštěstí, jako obvykle ještě nepřišel domů, a tak mohla Yveta prožít celou tu slast až do konce, pak se opláchnout a provinile, ale uspokojená, zalehnout a usnout. Ráno se probudila celá uvolněná, v dobré náladě uvařila pro sebe i Jardu snídani a když odcházel, ještě se na chvilku zdržela v bytě sama. Od první vteřiny, kdy otevřela oči, myslela totiž na jedinou věc: že si to chce udělat ještě jednou. Vytáhla z kabelky to nenápadné pouzdro, posadila se na postel, zvedla si sukni a přes obyčejné bavlněné kalhotky si začala zlehka přejíždět přes oblé bochánky své buchtičky. Netrvalo to ani dvě minuty, a už seděla v záklonu opřená o pelest postele, prsa s trčícími bradavkami vytažená z košíčků podprsenky, kalhotky shrnuté ke straně a zarážela si tu plastovou kládu do své rozevřené kundy, až to hlasitě mlaskalo. Tentokrát nic nenatahovala, namísto jemného laskání se sem tam důrazně plácla přes nahé prso a projížděla si pochvu, protože přesně tohle tvrdé ojetí teď potřebovala a chtěla. V návalu touhy se zhroutila do peřin, vysadila zadek a začala si svou prcinu obdělávat zezadu. Zahlédla se v zrcadle na protější zdi: zrudlá, udýchaná, s nahatou zadnicí a tvrdým umělákem mizejícím v nastavené chlupaté mušli… Vzrušil ji pohled na samu sebe, sedla si do podřepu proti zrcadlu, robertek si jednou rukou podržela trčící pod sebou a začala na něj rytmicky nasedat. Sledovala, jak zajíždí mezi její doširoka rozcapené pysky, a zrychlovala. Nakonec to nevydržela a vleže se přivedla sérií prudkých a tvrdých přírazů, při kterých cítila hlavici uměláka až na děloze, k prudkému orgasmu. Pak se asi deset minut uklidňovala a popadala dech, než konečně mohla vstát, upravit se a odejít na pracoviště. Při chůzi po schodech cítila, jak ji tvrdě projetá kunda lehce pobolívá. Když pečlivě umytý nástroj slasti mlčky a se sklopenýma očima vracela, Valérie se usmála. „Akutní potřebu jsme uspokojily, teď musíme vymyslet dlouhodobé řešení.“, komentovala pobaveně, zatímco Yveta, rudá jako pivoňka, se ukryla za hradbou jakýchsi letitých výkazů.

Jednoho dne se Vali objevila v práci v pestrých šatech, se stuhou ve vlasech a tmavých brýlích. Monotónní běh dní totiž přerušila služební cesta do krajského města. Za tím účelem už také parkoval před budovou ředitelův Rapid se staženou střechou. Když vyrazily po nekvalitní záplatované asfaltce k vesnici a pak dál, po opravené okresce, Yveta zaklonila hlavu ve větru a měla pocit, že odjíždí na dovolenou. Uvědomila si, že z té jejich díry nevytáhla paty několik týdnů a hltala scenérii podél silnice. Bylo přitom jasné, že cesta je ryzí formalitou. Po příjezdu na ústředí podniku obě ženy nafasovaly od podmračené babizny tašku jakýchsi propagačních plakátků, které hodily na zadní sedačku, a to bylo vše. Valérie ovšem měla ještě jiný program. „Hele, Yvet, teď si dáme dvě tři hodinky rozchod. Skoč si třeba po krámech, ju?“, zašvitořila a vzápětí se zavěsila do odkudsi se vynořivšího mladého náměstka, s nímž odkráčela směrem k hotelu na náměstí, když přitom Yvetě ještě přes rameno zamávala a poslala vzduchem polibek. Yveta chvíli marně dumala, jestli jde Valérie s oním chlapíkem, který tu na ni zjevně čekal, na oběd do hotelové restaurace, nebo rovnou nahoru na pokoj. Pak se ale ráda rozběhla po obchodech. Nakupování jí nezabralo příliš dlouhou dobu; v cizím městě, kde neměla mezi prodavači žádné známé, v té době beztak nemohla žádné zajímavé podpultové zboží sehnat. A tak si s těmi několika koupenými drobnostmi sedla do cukrárny naproti hotelu a vyhlížela Valérii. Z hotelu nejprve vyšel onen muž a teprve když ráznými kroky přešel náměstí, vyklouzla ven i Vali. Uculovala se jako puberťačka, a když se za městem Yveta zeptala, kdo to byl, jen se rozesmála a mávla rukou. Zpáteční cesta jim příjemně ubíhala a v začínajícím létě jim na ni krásně svítilo slunce. „Nechceš se vykoupat?“, navrhla z ničeho nic Valérie a stočila auto ze silnice na polní cestu. „Vykoupat? A kde? Já ani nemám s sebou plavky.“, divila se Yveta, ale to už mezi stromy dojížděly k malé pískovně, ukryté mezi skalami. „Hezké místo, vid?“, usmála se Valérie, když vytáhla zpod sedadla deku a rozložila ji na malou přírodní plážičku. „Objevila jsem to tu náhodou, ukázal mi to jeden…ehm, kamarád.“, dodala, jakoby nic si rozepnula šaty a vyklouzla z nich. Yveta tak mohla obdivovat krásné prádlo, které si dnes na sebe, jistě ne náhodou, Valérie měla elegantní podprsenku bez ramínek, přezdívanou „bardotka“, a krajkové kalhotky,vepředu skoro průhledné, takže se pod nimi černala její houštinka. Vzápětí se Vali obého rychle zbavila a úplně nahá vyběhla k vodě. Yveta si nesměle hrála se zapínáním sukně a teprve když na ni její šéfová z vody zamávala a výskáním ji pobízela, rychle se taky svlékla a skočila za ní. Voda byla ještě pořádně studená, ale koupel v ní nádherně rozproudila krev a těla si pak o to víc užívala slunečních paprsků, kterým je obě ženy na břehu nastavily.

„Nemůže sem někdo přijít?“, zeptala se Yveta nervózně, když se Valérie vedle ní bezstarostně nahá natáhla a zavřela oči. „Ale jasně, může. Posledně nás tu překvapil hajný.“, usmála se Val a mávla rukou. „Ty se na Evu stydíš? To teda nechápu proč, máš moc hezkou postavu a fakt pěkný prsa.“ „Dík, hrála jsem na škole volejbal.“, zčervenala lichotkou Yveta. „Ty máš ale určitě prsa větší.“, dodala a s lehkými rozpaky si prohlížela objemné poprsí Valérie, které se jí dmulo na hrudníku a po širokých tmavých dvorcích s výraznými bradavkami stékaly kapičky vody. „No, na to, že jsou po dvou dětech, to není taková bída.“, zasmála se Valérie, zvedla se a potěžkávala si své poklady. „Já zase hrála basket, ale trenér mě v týmu držel jen proto, že jsem byla nejprsatější hráčka.“, dodala se smíchem. Yveta se trochu uvolnila, natáhla se pohodlně do trávy a jak ji sluníčko prohřívalo, uvědomila si v duchu, že je zrovna teď neskonale šťastná. Je třeba radovat se i z malých věcí, pomyslela si a smetla ze svého plochého břicha šimrajícího mravence. Na sluníčku se jí pomalu zmocňovala dřímota, ze které jí probrala až Val, která si odkašlala a utrousila: „A hele, máme diváky.“ Pak se musela rozesmát, když Yveta bleskurychle vylétla a nevěděla, jestli si dřív zakrývat dlaní prsa nebo klín. Diváky byla skupina lesních dělníků, kteří je pozorovali od nedalekých stromů a když viděli, jak Yveta trojčí, s hlasitým smíchem jim mávali. Valérie na rozdíl od Yvety se zahalováním svých choulostivých partií nijak nespěchala, což parta lesáků ocenila uznalým pískáním a komediantka Vali se jim ukláněla jako v manéži, až se její objemná prsa houpala sem a tam. Teprve potom se zvolna oblékla, donutila Yvetu přestat se schovávat za autem a obě ženy po lesní cestě odjely. Tohle lesní koupání jako by odstartovalo léto; Valérie si od manžela půjčovala auto častěji a Yveta žasla, kolik je po okolí pískoven, starých lomů a lesních jezírek s čistou vodou. Valérie brala už tak nějak automaticky, že s plavkami se obtěžovat nemusí a Yveta to po kratším vnitřním boji se svou stydlivostí akceptovala, i když náhodných svědků jejich nahatých koupaček nebylo zase tak málo. Jeden z nich navíc nebyl až tak náhodný: nejbližší pískovna byla kousek od továrny a v nedalekém domě byla na prázdninách rodina s odrůstajícími dětmi. Asi sedmnáctiletý obrýlený mladík, prototyp stydlivého introverta, který má sice přečtené už všechny knížky v knihovně, ale holku ještě nedržel ani za ruku, se jednou vynořil z křoví hned vedle jejich deky. Zjevně vyvedený z míry pohledem na dvě nahé ženy, z nichž jedna se kvapně zahalovala, zatímco druhá mu s pobaveným úsměvem vystavovala svoje poprsí, cosi koktal a rychle se vzdálil. Při příští návštěvě pískovny se však poblíž objevil zase a motal se tak akorát daleko, aby to nebylo vyloženě obtěžování, ale zase dost blízko na to, aby na nahé ženy dobře viděl. „Vida ho, šmíráčka. Snad mu nějak nenarušíme zdravý duševní vývoj.“, uchechtla se Vali, když čumila už poněkolikáté zahlédli, jak brouzdá rákosím kousek od jejich plácku. Pak se zvedla a začala dělat jakousi nudistickou verzi gymnastické rozcvičky. Když se ohnula a rukama se chytla za kotníky, mladík s vykulenýma očima civěl přímo na její vystavenou chlupatou kundu. I tradičně trochu prudérní Yveta se musela při pohledu na něj rozesmát.

Bookmark the permalink.

Jeden komentář

  1. Zajimave, jsem uz starsi clovek a prenesl jsem se diky te povidky v case, diky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.