Jak jsem zjistil kdo jsem

Čekal jsem na ní na nádraží. Když vystupovala z vlaku, na chvilku se zastavila na schůdcích vagónu, aby se rozhlédla, kde stojím. Byla nádherná. Dlouhé vlasy jí váli v podzimním vánku a zářila z ní radost. Byla očividně šťastná a odpočatá. Zahlédla mě, jak stojím na kraji nástupiště, seskočila na perón a utíkala ke mně. Láskyplně mě objala na uvítanou a vášnivě políbila.

Už cestou z nádraží mi vesel vyprávěla, jak se měla a co zažila. Byla na víkend u kamarádky na holčičí párty. Bylo mi nádherně, že jsem jí měl zase vedle sebe. Nikdy jsem nebyl typem muže, který by své vyvolené bránil v tom, aby sama odjížděla z domova a měla i jen své vlastní aktivity a už vůbec jsem nebyl typem muže, který by jí podezíral z nevěry, nebo při její nepřítomnosti seděl doma a hryzal si nehty nad představami toho, co a s kým právě v tu chvíli ona určitě dělá. Jsem člověk racionální a rozhodně nemám ve zvyku podléhat domněnkám a nechávat se jimi ovládat.

Přesto bylo zajímavé, že jsem vždy, když odjížděla, prožíval jistý pocit nepopsatelného příjemného napětí. Vždy jsem se na její odjezdy dokonce těšil stejně, jako jsem se těšil na její návraty. Žili jsme spolu tenkrát již třetím rokem ve společné domácnosti a omlouval jsem si sám pro sebe tyto své pocity, jako přirozený a zdravý projev úcty, důvěry a vzájemné lásky a několik dni svobody a prostoru jen pro sebe, jsem vnímal jako příjemné a žádoucí vybočení ze stereotypu všedních dní.

Když jsme přijeli domů, byl už večer. Ještě chvilku jsme si jen povídali o tom, jaký jsme měli víkend a i když jsem se na ní opravdu těšil, byli jsme očividně oba příliš unavení, než abychom měli potřebu dokazovat si své těšení sexem.

Ráno jsem se probudil brzy, jak to mívám ve zvyku. Ležela vedle mě v naší manželské posteli a spokojeně spinkala. Naklonil jsem se k ní a něžně, abych jí neprobudil, jsem jí políbil do vlasů a pak jsem se na ní chvilku jen tak díval, jak spokojeně oddechuje. Už jsem se chystal opatrně a tiše vstát a tak jsem jí ještě něžně pohladil. V tu chvíli se pod mou dlaní svezl z její šíje pramínek vlasů a odhalil mému pohledu malý červený flíček. Chvilku jsem se na to místo na jejím krku jen nechápavě díval a v mojí hlavě se odehrával neuvěřitelný chaos. Racionalita sváděla v mé mysli boj s touhou nevěřit tomu, co vidím. Byl to očividně cucflek, ale já se zdráhal tomu prostě uvěřit.

Vstal jsem a jako opařený jsem pak dlouho seděl v kuchyni. Hlavou mi běželo milion myšlenek a tělo zaplavovali pocity, které jsem nedokázal racionálně popsat. Nic z toho co jsem cítil, nedávalo totiž smysl i přesto, že fakta byla jasná. Byla mi prostě nevěrná, ale potřeboval jsem důkaz. Ještě alespoň jeden důkaz, abych uvěřil. V tu chvíli mi padla do oka její kabelka. Zdráhal jsem se udělat to co se nabízelo jako přirozené. Bojoval jsem v tu chvíli paradoxně s morálností svého nápadu. Nikdy bych se jí ve věcech přeci nehrabal, ale teď to bylo prostě nutné.

Nedalo to ani příliš práce najít co jsem potřeboval. Otevřel jsem její peněženku a mezi bankovkami jsem našel několik lístků na dráhu, podle kterých se dalo na základě dat a časů, docela dobře vysledovat jak a kam o víkendu cestovala a rozhodně bylo teď už jisté, že nebyla tam, kde tvrdila, že měla být. Když jsem teď držel v ruce důkaz jejího prohřešku, vůbec jsem netušil jak s ním naložit, což ještě více komplikoval fakt, že pocity, které jsem v tu chvíli cítil, nedávali žádný smysl. Měl jsem přeci cítit zlost, měl jsem propadat bezmoci a utápět se v pocitech ublíženosti, ale nic z toho jsem necítil, ani když jsem se o to snažil. Jediné co jsem cítil, bylo paradoxně vzrušení a to mě mátlo ještě více.

Vrátil jsem všechny předměty doličné na své místo a šel jsem si udělat čaj. Rozhodl jsem se nedělat vůbec nic a dát všemu čas. Bylo přeci pořád dost možné, že to všechno má nějaké racionální vysvětlení a možná jsem i tak trochu doufal, že se mi onoho vysvětlení dostane nějakou přirozenou cestou a ne výslechem a děláním scén.

Vypil jsem si čaj a šel do práce a vlastně jsem na celou záležitost skoro zapomněl. Možná síla obranného mechanizmu mého mozku, vytlačila celou tu záležitost na vedlejší kolej. Vlastně jsem se překvapivě i těšil domů z práce, až zase budu se svou láskou, což byl další rozporuplný pocit, který jsem si uvědomoval.

Odpoledne proběhlo v naprosto běžném duchu jako kterékoliv jiné. Přivítala mě polibkem, povídali jsme si o tom, jaký jsme měli den, došli společně vyvenčit našeho pejska a to vše doprovázené projevy lásky, doteky a letmými polibky. Přesto jsem se přistihoval, že jí najednou vidím jinou. Ne horší, ale naopak krásnější a přitažlivější. Byl jsem sám ze sebe zmatený.

Večer, když jsme společně ulehli do postele, přivinula se ke mně a já už po těch letech společného soužití věděl, co to znamená. Chtěla se milovat a já překvapivě pociťoval stejnou touhu. Byl jsem dokonce ještě víc vzrušený, než jindy.

Něžně jsme se milovali a já při každém pohybu, při každém doteku, myslel na to, že možná to samé prožívala s jiným. Vše co udělala, každý i ten nejintimnější projev naší sexuality jsem v tu chvíli vnímal o poznání intenzivněji a myslí mi běžely představy, že přesně tak to ona dělala jinému muži. Byl jsem zmatený, šťastný a vzrušený. Pak, ve chvíli, kdy ona seděla na mě a já byl v ní, když se na mě smyslně a vášnivě napichovala a když se pak pro zintenzivnění našeho prožitku zaklonila, ruce opřela za zády a nabídla mi tím ten nejkrásnější pohled na svou kundičku, ve které jsem byl teď já a ne její milenec a přesto bylo docela možné, že ona právě v tu chvíli myslí na něho, pochopil jsem vše.

Pomalu jsem si jí přitáhl k sobě a něžně jsem jí objal. „Bylo to s ním lepší?“ zašeptal jsem jí smyslně do ucha otázku, která celou tu dobu visela ve vzduchu. Její reakce byla očekávatelná. Ztuhla a chtěla se vymanit z mého obětí, aby možná nějakou lží vyvrátila to, co bylo zřejmé a to bylo přesně to, co jsem nechtěl dopustit. Lež mezi nás nesměla vstoupit. Nepustil jsem jí. Naopak jsem jí na sebe přitiskl ještě silněji.

„Já to vím lásko, že si byla s jiným, máš na krku cucfleka a u kamarádky si taky nebyla“ potvrdil jsem s klidem a láskyplným tónem, co vím. V tu chvíli jsem cítil, jak její napětí povoluje a její snaha se z mého sevření vymanit ochabuje. Bezvládně teď ležela na mě a já cítil, jak jí po tváři tečou slzy. Přesto jsem byl stále v ní a stále vzrušený.

„Mě to strašně mrzí“ zašeptala potichu a chtěla pokračovat zřejmě ve vysvětlování a ospravedlňování svého prohřešku. Zvedl jsem jí hlavu ze svého ramene a podíval se jí do uplakaných očí. Odvrátila zrak. Cítila se provinile.

„Podívej se na mě lásko“ poručil jsem jí sice tiše, ale důrazně. Neochotně se mi zadívala do očí. „Máš lásko pocit, že jsi pro mě teď horší?“ položil jsem spíše řečnickou otázku a mírným přiražením jsem jí připomněl, že jsem stále v ní a stále vzrušený. Dívala se mi teď zmateně do očí a očividně vůbec netušila co se vlastně děje. Byli jsme tu chvíli oba jako v nějakém absurdním snu.

„Mě nevadí, že jsi byla s jiným lásko, mě vadí, že jsi mi chtěla lhát. Příště už to nedělej prosím.“

„Už se s ním neuvidím, slibuju“ vyštěkla mi do tváře a bylo znát, že z ní v tu chvíli opadá strach z toho, že jí odsoudím, nebo dokonce opustím.

„Tak jsem to nemyslel“ přerušil jsem jí. „Naopak se s ním klidně vídej, jen mi to prostě vždy musíš říct.“

Chvilku se mi nechápavě dívala do očí a pak se opatrně zeptala.

„Tobě to opravdu nevadí?“

„Opravdu mi to nevadí. Pokud šlo jen o sex a bylo ti s ním dobře a potřebovala si to, pak to chápu a jsem šťastný. Chci totiž, abys byla šťastná. Chci, abys mi vše směla a chtěla říci. Chci abys semnou svoje touhy a zážitky sdílela. Já tě přeci miluju.“

To, co následovalo, bylo chvílí, ve které se zrodila nová láska. Hluboká a nevysvětlitelná ve své otevřenosti a nesobeckosti. Láska, která nespoutává. Láska, která je nekonečná a nepokrytecká.

Něžně jsme se milovali a ona mi přitom vyprávěla do všech detailů, svůj erotický zážitek se svým milencem. S milencem, který se zanedlouho stal naším společným kamarádem a role jejího milence mu samozřejmě zůstala. A nebyl jediným.

Tehdy jsem pochopil kdo jsem a co je to láska bez kompromisů.