Kamarád mojí přítelkyně Kláry 7. díl

Nedělní ráno proběhlo v tak jako jindy. Na dlouhé válení v posteli nebyl prostor, protože na sedmou za nimi do ložnice přišla dcerka Karolínka, vlezla si k nim do postele a žádala si pozornost obou, Kláry i mou. Když jsme tedy vstali a odbyli si všichni ranní hygienu, uvažovali jsme, co tuto neděli podniknout. Nakonec jsme se s Klárou dohodli, že pojedem do Plané nad Lužnicí ke Klářiným rodičům. Já jsem se rozhodl, že nebudu neděli kazit nějakými výčitkami a řekl jsem si, že zatím si to, co jsem odposlechl včera nechám pro sebe. Všechno probíhalo standardně jako jindy… Snídaně, umytí nádobí, pak Klára zatelefonovala rodičům, pak jsme se letně oblékli a asi v 10 dopoledne jsme vyjeli.

Cestou Kláře pípla v mobilu SMSka. Nevzala to a já také nic neříkal, protože i mě pípl mobil. Během necelých 20 minut jsme stáli nahoře v Plané na Strkově před domem tchýně a tchána.

Byla tam vedle Klářiných rodičů i Simona, Klářina starší rozvedená sestřenice se svým 4-letým chlapečkem, která bydlí v Sezimově Ústí II. Se Simčou jsem si vždycky dobře rozuměl. Byla to ona, kdo nás s Klárou seznámil. Simona tehdy před lety chodila s mým kamarádem, ale pak se asi rok po té rozešli, ona se půl roku na to vdala, protože musela, no a už je rok rozvedená. Simona byla s Klárou v kontaktu, občas nás i navštívila a já si s ní fakt rozuměl. Ale nebojte se, ona není můj typ. Jen jsme si rozuměli a ona Simča mě a Kláře jako páru fandila, že prý se k sobě náramně hodíme.

Byli jsme na zahradě, protože bylo fakt teplo, Karolínka si hrála se Simčiným chlapečkem Lukáškem, pobíhaly po zahradě i se psem, kterého tchán s tchýní mají. My dospělí jsme se bavili o běžných věcech, když Simona navrhla, že by zašla dolů k asi 500 m vzdálené samoobsluze, která patří Vietnamcům, koupit polárkový dort nebo něco takového, aby byl jako desert po obědě. Všichni souhlasili a Simča se ke  mně přitočila a vyzvla mne: „Půjdeš se mnou?“ a pak se obrátila ke Kláře: „Nevadí ti, Klárko, že si na chvíli půjčím tvého Ríšu, alespoň si cestou pokecáme“.  „Jo, klíďo…, když mi ho cestou neznásilníš…?“ řekla se smíchem.

Vyšli jsme a zprvu se bavili chvíli tak nějak neutrálně, co nového, jak žiju, co Klára, co malá a tak. Pak se ale asi v polovině cesty zastavila, pátravě se na mne podívala a zeptala se: „Hele, Ríšo, co se to mezi tebou a Klárou děje?“ Asi jsem na ni hleděl nechápavě a tak mi řekla dál: „Včera mi psal moje dlouholetá kamarádka Monika… Ona Kláru tak nějak podle vidění zná. Ví, že je moje sestřenice… Hele, ona pracuje v Táboře ve starém městě v jedné vinárně a Kláru tam viděla s jedním chlápkem… Ona ode mě ví, že Klára má tebe a že máte Karolínku, proto jí to bylo divné… Oni se, Ríšo, drželi za ruku jako dva zamilovaní a ještě něco, ona toho chlapa zná, on bydlí také v Sezimáku co já s Lukáškem, jenže ona ve stejné ulici jako on a dokonce ve vedlejším domě… Je to nějaký učitel, nějaký Martin Pokorný…“ říkala mi.                                                                                                                                                                                           „Hele, Simčo, zadrž… Já vo něm vím, je to Kláry bejvalej učitel ze základní školy tady v Plané… Objevil se na jejich třídním srazu minutý úterý… Klára mi říká, že je s ním jen v kamarádském vztahu, že si povídají o tom co zažili ve škole a tak… „, jal jsem se Simoně vysvětlovat. „Taky si píší SMSky… i když přiznám, že na můj vkus často…“, přiznal jsem.

„Myslíš, že kamarádi se držej normálně za ruce? Víš, dej si na něj bacha, kamarádka říkala, že on asi bude pěknej děvkař… Žena prý kvůli tomu od něho utekla před necelými dvěma roky i se dvěma dětmi k rodičům do Soběslavy“, pokračovala. „On je sám, Klára hezká, tak si ji hlídej!“

„Klára říkala, že se jí on svěřil, že od něho žena i s dětmi odešla s nějakým svým movitým šéfem do Prahy a tam s ním žije. Pak se prý rozvedli…?“ vyklopil jsem, co jsem věděl od Kláry.

„Lhal jí… On prej není se ženou vůbec rozvedený, jen spolu nežijí a do bytu si tahá ženské, které někde klofnul, prý i studentky z gymplu, kde učí…, kurevník je to, tak pozor na něj!“ vnášela mi Simona do té věci jasno.

No pak jsme šli mlčky dál, koupili velký polárkový dort a šli zase nahoru na Strkov. O té záležitosti jsme již nepromluvili, ale já toho měl najednou zase plnou kebuli.

Když jsem si po obědě vzpoměl, že ráno přišla Kláře SMSka, šel jsem na WC, tam jsem si sedl a koukl se na svůj mobil. Jistě, měl jsem tam upozornění na 5 zpráv. Ta ranní, když jsme odcházeli z bytu byla od něho. Psal Kláře: „Jsi malá hvězdička, jsi kus mého srdíčka, jsi to nejhezčí co mám, jsi to ty, s kým se na svět rád usmívám! Klárko, já tě miluji… Stýská se mi po tobě…“ a k tomu byli tři zamilovaní smajlíci se srdcem.

Za půl hodiny, tedy již po příjezdu na Strkov mu Klára odpověděla: „Já tebe taky…, ale prosím tě, teď mi nepiš, jsme u mých rodičů a on je se mnou!“                                                                                                               To mi docela vyrazilo dech. To, že mu opětuje vyznání lásky a že o mě píše jen jako o „On“.

 Pak Kláře zase po nějaké době napsal:  “ Čas s tebou si užívám, bez tebe jen přežívám…“

Ona mu v době, kdy jsem šel se Simonou pro ten polárkový dort odepsala:  „Martine, neblbni, fakt mi teďka nepiš…!“

Jenže on jí vzápětí odepsal: „Miláčku můj, nevím jak začít, ale jen tak jsem se rozhodl, že to co cejtím ti musím napsat. Miluju tě a děkuju za den, kdy jsem tě potkal a nikdy nechci, aby to přestalo…. „

Měl jsem z toho v ústech takovou zvláštní pachuť hořkosti… Vyšel jsem ze záchodu a snažil se nedávat na sobě nic najevo. Simona ale na mě poznala, že nejsem ve své kůži. Byl jsem zamlklý, moc jsem nejedl, ale nemohl jsem jí přeci říci, že si psali, že to vím a vím i co, protože má Klára v jejím telefonu ten šmírovací program. Šli jsme pak všichni i se psem na procházku k rybníku Hejtman a podél něj.

Simona využila situace, že Klára šla s matkou a otcem o pár kroků před námi a zeptala se: „Já ti to ani neměla říkat, co?“                                                                                                                                                                 „Víš, já vím, že Klára s ním po tom úterním třídním srazu už dvakrát byla… Sama se mě ptala, jestli může jít, zda mi to nevadí, že prý je to jenom její kamarád a že nemám důvod na něj žárlit… Ale víš, já moc dobře vím, že mám…“, řekl jsem jí.                                                                                                                    „Dej si na toho chlapa pozor, tomu jde s Klárou jen o jedno…“, ona na to.

Po zbytek odpoledne se nic zvláštního neudálo a my s Klárou a Karolínkou na šestou hodinu v podvečer jsme se vydali k domovu. A právě při té cestě autem mi Klára řekla: „Jo, chtěla bych tě požádat,  Ríšo, jsme domluvený s Martou a Květou, víš dvěma kolegyněma vod nás ze špitálu, že pudeme do kina… Dávaj tam Padesát odstínů šedi, je to zamilovaný, Květa na to pro nás už koupila lupeny… Dávaj to od 17:30 a trvá to dvě hodiny… Pak si pudeme ještě někam sednout na vínko. Do desíti sem doma, nevadí ti to?“

Lhala jako když tiskne. Chtěl jsem vypěnit, ale v autě byla dcera a než jsme dojeli do naší ulice v na táborském sídlišti Klokoty, tak mne to přešlo a řekl jsem, ani nevím proč: „Dobře, ale v deset večer budeš doma, žádný ponocování, Kláro…“                                                                                                                               „Dík“, řekla s rozjasněnou tváří a u auta mi dala pusu.

Ten večer už jí ten Martin nepsal a ani doma se nedělo nic, co by vybočovalo z běžného rodinného normálu.

Totéž bylo o pondělním ránu. Vstávání, ranní hygiena, snídaně, oblékání Karolínky a Kláry a pak jejich odchod do školky a do práce v nemocnici. Pak se oblékl i Richard a i on se vydal k autu a odjezd směr kancelář ve starém městě.

Poprvé dostal avízo o SMSce, která přišla Kláře na telefon až v 9:37. Byl od Martina. Když to Richard otevřel, stálo tam: „Tak co, ukecala jsi ho? Pudeš se mnou do toho kina ?“

Její odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Klára mu napsala: „To víš že pudu… Trochu sem mu zalhala a řekla, že do kina du se dvěma kolegyněmi, který on trochu zná, takže ví o koho de… O to, že deme spolu sem raději mlčela… Nechci to hrotit a dráždit Richarda k nějaký žárlivosti. Už mi ale dneska nepiš, já v 17 vypadnu z bytu, půjdu jako na autobus a ty mě u zastávky vyzvedneš, jo? Tak pa, už teďka se těším.“

Zase jsem seděl jako opařený… Naštěstí jsem v kanceláři nikoho neměl a tak jsem se mohl zamyslet, co bych měl podniknout. To, aby Kláře on do odpoledne nepsal, to on vydržel a skutečně nenapsal ani ťuk, ani jí nezatelefonoval. Uvědomoval jsem si, že já musím být doma s malou a nemůžu se tedy vydat pátrat a sledovat Kláru s ním jak nějaké soukromé očko. Mám sice ten odposlech jejího telefonu, i GPS sledování, kde se pohybuje, ale to se mi najednou zdálo málo… Klára prostě ze mne dělala blbce a to jsem nemínil snášet. Ano, svým způsobem ne to vzrušovalo, ale na druhou stranu to ve mě vyvolávalo vztek. Vyřídil jsem pár telefonátů, vypracoval dvě daňová přiznání pro klienty a pak jsem se rozhoupal k šílenému činu… Našel jsem si na Google jednu renomovanou detektivní kancelář a vydal jsem se tam. Nebylo to od mé kanceláře moc daleko. Když jsem tam přišel, ujal se mne asi tak 40-letý sympatický muž. Představil jsem se mu, on mne vzal do kanceláře, posadil do křesla a nechal mi udělat kávu.

„Tak co byste potřeboval, pane Dostál?“ a já spustil. Mám podezření, že magistr Martin Kopecký, který je učitelem na zdejším gymnáziu, má mít 38 let a bydlí kdesi v Sezimově Ústí II mi svádí přítelkyni, Kláru Slámovou, matku naší 6 leté dcerky, s níž žiji už 7 let ve společné domácnosti na adrese… Tu jsem mu nadiktoval. Popsal jsem, jak se s mojí Klárou, která pracuje jako zdravotní sestra na očním v táborské nemocnici a které je 34 let setkal na tom třídním srazu a pak ještě dvakrát, vždy obden. Řekl jsem mu, že jezdí v červeném mercedesu SLK 200 kabrio, ale že SPZku neznám a že té mojí tvrdil, že je dva roky rozvedený, ale že z jiných zdrojů jsem se dozvěděl, že není, že jeho žena od něho jen asi před dvěma lety utekla, protože jí vesele zahýbal a byl jsem upozorněn, abych si na něj dal pozor, že je to kurevník… Pak jsem mu ze svého telefonu do jeho počítače nahrál Klářinu fotografii a přidal, že dneska v 17 hodin jde Klára do kina prý se dvěma svými kamarádkami, ale já mám tušení, že chce jít s ním.

„A od nás požadujete konkrétně co, pane Dostále?“ pohlédl na mne.

Chci týdenní sledovačku toho Kopeckého. Prostě vždy, když skončí vyučování, aby ho někdo sledoval, s kým se stýká. Muži a starší ženy mne nezajímají… Také mi o něm zjistěte co nejvíce, kde bydlí, zda si domů někoho vodí, jak je to stou jeho rodinou a tak Chci fotografie toho učitele s dívkmi a mladými ženami…, pochopitelně i s tou mojí…“

„Nebude to ale levná záležitost, pane Dostále…“, řekl muž varovně.   „Kolik?“ otázal jsem se věcně.    „Práce detektiva – 1000 korun na hodinu, použití vozidla 8,50 na kilometr… No…, počítejte, že to bude stát tak kolem 60 tisíc korun…“ načež se na mne zase významně podíval.
„To zvládnu, beru…“, řekl jsem a dodal: „Chcete třeba deset tisíc zálohu?“                                                         „Jistě, to by bylo skvělé…“, řekl spokojeně a dodal: „Tak sepíšeme smlouvu“.

Já zatím z peněženky vytáhl pět dvoutisícovek, které jsem cestou do té jejich kanceláře vybral z bankomatu. Vzal si je a vystavil mi na ně potvrzení.

Pak mi po chvíli ten muž z detektivní kanceláře dal podepsat smlouvu, kde specifikoval moje požadavky. Pak se mne zeptal: „Kdy a kde máme začít?“                                                                                                            „Začněte před naším domem… Dneska kolem 17. hodiny bude Klára odcházet. Dejte mi spojení a já hned jak opustí byt, volám, že už právě odešla. Ona jde určitě s ním.“

Podal mi papírek s telefonem a řekl: „Dobře, volejte na tohle číslo… Nebojte, my už si to pohlídáme a zítra dopoledne, řekněme v deset vás budu informovat“.

Podali jsem si ruce a já odešel. Neměl jsem výčitky vůči Kláře, vždyť mi přece lhala a navíc jsem nedal sledovat speciálně ji, ale jeho… sráče.