Nyní se zamyslíme nad lhaním a jeho projevy, které jsou jeho neklamným průvodním jevem…
Neverbální chování lhářek
1 – Lidé, kteří vědomě neříkají pravdu, mnohem častěji polykají. Odborníci předpokládají, že za to může zvýšený stres, který lhaní doprovází. Jeho průvodním jevem je mimo jiné i stažení svalů kolem jícnu, které nutí člověka častěji polykat. Jestliže vám tedy přítelkyně vysvětluje svůj pozdní příchod domů stylem, jako kdyby se snažila zpracovat mimořádně velké sousto, měli byste zpozornět!
2 – Neustálé olizování rtů rovněž svědčí o nervozitě a možném lhaní. Podle odborníků jde opět o důsledek velkého stresu, při němž klesá produkce slin. Lhář má pak pocit suchých rtů a mimoděk si je olizuje nebo kouše.
3 – Náhlé zčervenání nebo naopak zblednutí pokožky v obličeji představuje další z možných symptomů lhaní. I tady je to důsledek stresu, který mění zásobení pokožky krví a její následné náhlé zčervenání nebo zblednutí.
4 – Lidé, kteří lžou, jsou nervózní, což způsobuje, že se jim třeba třese hlas. Zejména u žen se při lhaní mění výška hlasu. Pokud ženy vědomě lžou, mluví vyšším hlasem než normálně. Navíc lidé nejsou při lži schopni normálně dýchat a lehce se zadýchávají.
5 – Gestikulace rukou je velmi průkazná a jen velmi těžko se vědomě ovládá. Protože se na rukou snadno poznají i rozpaky a stres, mají lidé při lži tendenci skrývat je za záda nebo je překřížit před tělem, popř. strčit do kapes, aby gestikulaci zamezili.
6 – Jedním z projevů lhaní je okusování si rtů či nehtů na prstech nebo hraní si s vlasy, prstýnkem na ruce, řetízkem , náramkem…
7 – Jeden z nejnápadnějších symptomů, které lhaní doprovází, je uhybání pohledem či klopení zraku. Výzkum zjistil, že většina lidí není při lhaní schopna udržet oční kontakt. Při normální konverzaci udržují lidé oční kontakt přibližně polovinu doby. Pokud však vědomě lžou, oční kontakt se snižuje zhruba o padesát procent, což komunikační partneři vnímají jako podezřelé.
8 – Neustále pokašlává, odkašlává si a dopouští se podobných projevů? Pokud se zrovna neléčí s virózou na průduškách, je možné, že tak maskuje lhaní. Spolu s výplňovými citoslovci mezi slovy jako ehm, hmmm, eee atd., tak získává čas, aby si mohla vymyslet detaily své vylhané historky.
9 – I kdyby dokázala vědomě ovládnout všechny projevy neverbální komunikace, mít pod kontrolou reakci svých zorniček rozhodně nedokáže. Výzkum prokázal, že ve stresu, který s sebou lhaní nese, se zornice výrazně rozšiřují. Kromě toho lháři mnohem častěji mrkají, což je důsledek nervozity.
10 – Mezi její další projevy patří, když si poklepává nohou, neustále sebou šije, vytahuje ramena, sedí strnule, tlačí nohou o nohu židle, šermuje rukama před obličejem nebo si na něj neustále sahá. A tato nervozita může být způsobena právě lhaním.
Jestliže vám chce něco zatajit nebo si věci naopak přikresluje, projeví se to na změně tempa její řeči. Bude se zrychlovat nebo zpomalovat podle toho, jak ji budou napadat nové detaily a skutečnosti, které chce utajit nebo je naopak do své historky přidat.
Opět jeden příběh ze života:
Potřeboval bych poradit ohledně mého soužití s partnerkou. Jsme spolu dva roky a nedávno jsem se dozvěděl o její nevěře v období našeho vztahu, které bylo dost složité. Byli jsme od sebe, neviděli jsme se někdy až tři měsíce a je pravda, že jsem ji dost zanedbával. Dodělával jsem si školu a vlastně jsem v té době sám nevěděl, jestli s ní chci žít.
Dost mě to ranilo, když jsem se to dozvěděl. Neranilo mne ani tak to, že s někým měla sex, ale spíš to, že mi do poslední minuty do očí lhala, že s nikým nic neměla, dokonce přísahala na smrt svých rodičů, brečela, že neposlouchám, co říká, že prý jsem paranoidní. Skoro jako by tomu sama věřila.
Jak jí můžu ještě někdy něco uvěřit, když jí není nic svaté a neexistuje pro ni žádná hranice, kam až se svou lží zajít? Od té doby jsem na její lež úplně „alergický“ a hledám ji za každým slovem. Ona se mi snaží pomoct tím, že když se na něco z tohoto temného období zeptám, tak mi zase do očí lže, i když jsme si to už vyříkali a podle mě k tomu nemá důvod.
Kouká přímo na mě a tvrdí mi, že jsem si to vymyslel a že to tak nebylo. Do krve by se se mnou znovu hádala, brečela by, zpochybňovala moji příčetnost a kdo ví co ještě. Všechno znovu!
Já jí pořád dokola říkám, že je pro mě moc důležité, aby mi ve všem říkala pravdu, že jí potřebuji zase věřit. A ona už přísahala, že lhát nebude. Jenže mi stejně zalže znovu, když potřebuje. Není to ta vtipná neškodná lež, ale ta vážná, co mě tak uráží. Kdybych ji nemiloval, už jsem pryč! Mám se vzmužit a opustit ji?
