Toto je názor několika žen, které by šly do toho – mít milence a tomu svému nasazovat parohy… Samozřejmě za předpokladu splnění určitých bodů, které by se snažily dodržet.
Na tomto se shodly:
- nic nechytit (i blbý opar naštve, tak proč ohrožovat zdraví svého manžela…)
- neotěhotnět s milencem
- nezamilovat se (to je ale prý obvykle nejhůře dodržitelné)
- přísně vše utajit (nenechávat po sobě stopy, zatloukat)
- karty jsou rozdány jak jsou, pozice se nemění (tj. milenec zůstane jen milencem)
- v jeden čas pouze jedna bokovka (tzn. nespat s půlkou republiky najednou)
- výše uvedené body musí být předmětem dohody mileneckého páru. Nedodržení znamená okamžité přerušení kontaktu.
Podvedla jsem svého muže a bojím se, že to praskne!
Nikdy jsem nepsala do žádného časopisu. Zaprvé jsem k tomu neměla žádný důvod a zadruhé jsem nesouhlasila s tím, že si lidé takříkajíc vypisují svůj život do éteru.
Ale člověk by neměl odsuzovat druhé, pokud se jemu nestane nic zásadního, či zlého. Já žila svůj život poklidně, a tudíž mi přišlo divné, ba až nesmyslné psát své životní příběhy do médií.
A teď, v situaci, kdy už nevím kudy kam, dělám to samé… Inu, život se mění a s ním i názory či pohledy na dané věci.
Jsem vdaná 10 let. S manželem máme myslím dobré manželství. Jistě, sem tam se vyskytla nějaká hádka, nedorozumění, ale nikdy to nebylo nic dramatického.
Před šesti měsíci jsem však vyrazila na podnikový večírek a tím dnem jsem si obrátila život vzhůru nohama.
Pilo se, slavilo, tancovalo a já to ten večer přehnala s alkoholem…. Manžel zůstal doma s naším synem a já s hlavou plnou šampaňského začala flirtovat s jedním moc hezkým a sympatickým kolegou. Věci dostaly rychlý spád a stalo se, co se stát nemělo. Vyspala jsem se s ním.
Upřímně přiznávám, že ta noc byla fantastická. Po tolika letech manželství byl sex s jiným mužem tak krásný! Vzrušující! A Miloš? Ten byl nesmírně hodný, něžný, pozorný… Bylo to opravdu krásné a neuvěřitelně milé zpestření života.
Pochopitelně jsem měla výčitky svědomí! A jaké! V duchu jsem si stále říkala, jak jsem to jen svému muži mohla udělat! Jaká jsem odporná potvora! Oplakala jsem to, ale rozhodla se, že už s tím nic nenadělám. Udělala jsem životní chybu, ale to neznamená, že si zničím rodinu.
Rozhodla jsem se proto, na celou věc zapomenout. Miloš chvíli na to z naší firmy odešel, což bylo pro mě veliké plus, a já se i začala smiřovat s tím, co se stalo.
Svého muže miluji a nikdy, nikdy bych mu nedokázala ublížit tím, že bych se mu přiznala!
Ale bohužel věci se zkomplikovaly…
Nedávno jsem si byla se známou (dříve bych napsala s „přítelkyní“) sednou na skleničku a se vším jsem se jí svěřila. Řekla jsem jí o tom, že jsem se vyspala s Milošem, i o tom, jak mne to trápilo a že jsem ráda, že se to můj muž nikdy nedozvěděl.
Ach, jak já byla hloupá! Jednoduše řečeno, z „přítelkyně“ se vyklubala mrcha, která mne má nyní v hrsti.Její chování se změnilo hned druhý den po tom, co jsem si jí vylila srdce. Chtěla vyměnit službu (pracuje se mnou v kanceláři) a mně se to nehodilo…
Co myslíte, že se stalo?
Řekla mi: „Pořád myslím na to, jak si se vyspala s Milošem. No, ale když to tvůj muž neví, nemáš se čeho bát. Myslíš, že by tě opustil? Jak ho znám, řekla bych, že ano…“ Ta věta mě zarazila a nechápavě jsem na Renatu zírala. Vůbec mi nedocvaklo, jak to myslí!
Až odpoledne mi od ní přišla esemeska, kde stálo: MUZU TI SLIBIT, ZE KDYZ ME NIKDY NENASTVES, TO ZE SPIS S JINYM A NASAZUJES PAROHY MANZELOVI ZUSTANE JEN MEZI NAMA.
A tehdy jsem udělala tu zásadní a největší chybu! Já jí totiž v zoufalství odpověděla také esemeskou, kde jsem jí prosila, ať zapomene na to, s čím jsem se jí svěřila, ať to nikde neříká, že by mi to zničilo manželství. A tím, jsem jí nevědomky dala do ruky důkaz. Do této chvíle, jsem se mohla bránit, že si to celé milá Renata vymyslela, ale teď už ne. Mám na sebe vztek, jak jsem ve svých pětatřiceti letech hloupá a naivní!
V této době si Renata ode mě půjčuje peníze, které mi nevrací, stále jí měním služby, a dělám spousty jiných věcí, které jsou mi proti srsti.
Jsem z toho zoufalá, nešťastná, nevím co s tím!
Pochopitelně jsem zvažovala snad milionkrát možnost, že to svému muži řeknu, ale nemůžu! Nemůžu se mu přiznat k tomu, že jsem mu zahnula!
Několikrát mi totiž říkal, jak odsuzuje nevěru, jak je mu odporné to, když se manželé, byť ve slabé chvilce podvedou, a tudíž vím, že by toto nikdy nepřekousnul. A další věc je, že má můj muž velice nemocné srdíčko a já se k smrti děsím, zda by tuto ránu vydrželo.
Když píši tyto řádky, brečím u nich jako malá holka. Jsem na opravdu na dně. Vyčítám si, jak jsem něco takového mohla udělat muži, kterého vskutku miluji a vážím si ho a jak jsem se mohla svěřit další osobě, byť jsem jí důvěřovala na 100 %.
Co mám dělat? Jak se mám z této situace dostat? Já už opravdu nevím, jak dál.
Fanouš na to: Je to velmi smutné, ale jsi kr..a. Komu není rady, tomu není pomoci. Kdo s čím zachází, tím také schází.. Jako chlap říkám, dobře ti tak. Koho je mi líto, je tvůj parohatý manžel… Měla jsi se vybouřit za svobodna, jako já a po svatbě už sekat dobrotu, také jako já a měla bys teď klid. Že by z tvé strany to nevybouřené mládí?
————————————————
Podvedla jsem ho
Ještě než osvětlím svou situaci, prosím moralistky, aby se od reakcí distancovaly. Sama nejlíp vím, jaké všechny tituly si zasloužím. Spíš bych ráda reakce někoho, kdo má zkušenosti…
Dva a půl roku mam přítele. Bydlíme spolu, plánujeme rodinu… Jediná věc, která je u nás jiná, než jinde je ta, že on díky své práci hodně cestuje a vidíme se párkrát v měsíci. Asi tak 4-6 dní v měsíci. Dlouho jsem si ani nepřipouštěla, že bych ho měla podvádět, vlastně až do teď.
Ozval se mi muž, kterého jsem měla na Facebooku v přátelích už nějakou dobu. Psali jsme si dlouho do noci. Je charismatický, krásný, hodný, milý… a tak jsme se domluvili, že dva dny na to půjdeme spolu někam posedět, a pokonverzovat na živo. Bylo to super, ale pak už jsme každý museli domů. A tak jsme se dohodli, že další den přijedu, popijeme u něj ve městě, a přespím, abychom nebyli limitovaní časem. Už v tu chvíli jsme to oba asi tak nějak věděli. Ale já to nemohla/nedokázala/nechtěla utnout. Tak strašně mi učaroval. A tak se stalo. Propovídali jsme celý večer až do rána nad skleničkou/skleničkami, a mně bylo po dlouhé době neuvěřitelně krásně. Zapomněla jsem na problémy, přestala se trápit tím, co nezměním, a tato euforie pokračuje do teď. Po našich rozhovorech jsem zjistila, co všechno vlastně nemám. Ano, přítel hodně vydělává, a tak si nemohu stěžovat, že by mi materiálně něco chybělo…ale co ty ostatní věci? Kdy jsme spolu naposled pořádně mluvili? Kdy ho napadlo, abychom šli spolu někam sami, kdy chtěl být vyloženě jen se mnou, bez svých kamarádů? Kdy mě naposledy nebral jako samozřejmost…takových otázek jsem měla a mam mnoho…proč jsem podvedla muže, jehož miluji?
Jak z textu vyplývá, celé to skončilo nádherným sexem (ano, nádherným…zkrátka byl lepší, než můj přítel…a byli jsme úžasně sehraní hned napoprve). A já mám potřebu ho jednou vidět zase. Není v tom láska. Jen hodně porozumění a…skvělý sex. Nechci se obhajovat tím, že jsem tak často sama…ale je to tak. Jsem. Nejhorší je, že nemám ani tíživé výčitky. Jen v hlavě zmatek spíš z hlediska toho, že přehodnocuji vztah s přítelem, zjišťuji, že v něm mnoho chybí. A vyměnila bych to klidně za všechny peníze. Na druhou stranu je to samozřejmě zrada a to mě mrzí…Vím, že mě moc miluje…Ted nevím co dál. Vztah ukončit nechci, je to podle mě moc unáhlené. Ale stejně zkrátka nevím, jak dál postupovat. Dovedu se mu, až se vrátí, podívat do očí?
Fanouš píše: Popravdě já tak nějak nemůžu pochopit to, že říkáš, že přítele miluješ, ale stalo se to, co se stalo…Jde o to, jestli ten vztah má i případně budoucnost (myslím ten nový), nebo co je důvodem pokračovat ve vztahu s nynějším přítelem…? Pokud tě to táhne jinam a toužíš po něčem jiném, pak nemá cenu setrvávat. Měj odvahu a přiznej mu to, že máš jiného, že je lepší a tak… A nebo zapracuj na tom, aby jste byli s přítelem častěji ( nevím jestli lze za ním jezdit třeba vždy v pátek na víkend atp…nebo jestli je možnost, že se jeho práce změní a bude bývat více doma…?)
Marta píše: Já nevím, pokud už jsou jen myšlenky na někoho jiného, je to hrozba, pokud už dojde ke skutku je na místě ukončit vztah, protože to nemá smysl. Kdyby jsi byla spokojená, tak nikoho nehledáš. Spokojená nejsi, tak na co být s člověkem, kterého si myslíš, že miluješ. Dyť to není láska. Asi si nejste souzeni, tak na co se trápit, trochu upřímnosti k sobě, a hlavně partner si nezaslouží, aby jsi z něj dělala blbce.
