„Nevěra je stejně stará jako lidstvo samo a je jako mor – nezničitelná, zhoubná, dlouho neviditelná. Své ,,viry“ roznesla po celé planetě a léky na ni neexistují. Neumírá se na ni, jen příšerně bolí a duše se dlouho hojí.“
Podvedla mne s kamarádem
Když mi Marek, kterého jsem nebral jako kamaráda, ale jako bráchu, provedl tu sviňárnu, znali jsme se jednadvacet let. Ve druhé třídě se Marek přistěhoval do našeho města a od té chvíle se z nás stala nerozlučná dvojka. A tak bylo logický, že když jsem se před třemi roky ženil, nemohl mi za svědka jít nikdo jiný než on. Ten z mojí svatby ale nadšený nebyl.
„Je ti pětadvacet a už se ženeš do chomoutu? Ty musíš?“ Zavrtěl jsem hlavou. „Nemusím, ale až Marcelu uvidíš, pochopíš, proč si ji chci vzít. Ona je tak krásná, že pořád trnu, že mi ji někdo přebere. A aby se to nestalo, vezmu si ji.“ Kamarád si zaťukal na čelo. „Ty si myslíš, že když jí navlíkneš prstýnek, že tím tomu zabráníš? Prober se a ještě si tu svatbu rozmysli.“ To ani náhodou! Nejenže jsem do Marcely byl šíleně zamilovaný, ale já skutečně věřil, že když bude moje žena, už se „konkurence“ nebudu muset bát. Kdyby se tenkrát konala Olympiáda troubů, s přehledem bych zvítězil.
Marek, který u ženských vždycky slavil větší úspěchy než já, byl z Marcely paf. „Teď už chápu, proč se o tuhle krásku bojíš. Tak ať vám to dlouho vydrží.“ To jsem si samozřejmě přál i já a dělal psí kusy, jen aby mojí nádherné ženě nic nechybělo. Jenže oproti Markovi, který po svém tátovi převzal zajetou výrobnu lahůdek a peníze se mu jen sypaly, jsem na tom finančně byl bledě. Když mi po dvou letech Marcela řekla, že by chtěla k moři a já musel zahanbeně přiznat, že na to nemáme, dostal jsem vztek a přemýšlel, jak vydělávat víc peněz. A tak jsem o radu požádal Marka. „Kšeft bych pro tebe měl, jenže by ses s Marcelkou moc neviděl.“ Šlo o to, že bych z jeho výrobny po práci rozvážel bagety. „Objedeš pár pump a supermarketů a do jedenácti jsi doma. A víkendy budeš mít volný.“ Sice se mi nelíbilo, že bysme se přes týden s manželkou moc neviděli, ale když mi Marek řekl plat, nebylo nad čím váhat.
Moje finanční situace se hodně zlepšila a já své drahé dopřával to, po čem toužila. Sice jsem byl uhoněnej jako pes, ale šťastný úsměv Marcelky mi za tu dřinu stál. Marek se opět ukázal jako báječný přítel a občas se u nás večer zastavil a manželce dělal společnost. Nežárlil jsem, svému nejlepšímu příteli i své ženě jsem naprosto důvěřoval a byl v klidu. Po necelém roce tahle pohoda skončila… Jako každý večer jsem rozvážel bagety a asi po dvou hodinách jsem zjistil, že nemám doklady. Nezbylo mi než přerušit rozvoz a jet domů.
Když jsem před barákem uviděl Markovu pýchu, poslední model bílého mercedesu, pomyslel jsem si, jak oba překvapím. Jenže „překvapený“ jsem byl já – už v předsíni jsem zaslechl zvuky, které se s ničím nedají splést. Obrovské ponížení, lítost a zklamání po pár vteřinách vystřídal nepoznaný vztek a touha se pomstít.
Potichu jsem odešel do garáže a přemýšlel, jak je ztrestám. Když jsem očima zavadil o černé spreje a krejčovské nůžky, hystericky jsem se zasmál a šel na věc! Nejdřív jsem se vyřádil na bílém „meďáku“, který po nasprejování (vévodily kosočtverce) a propíchaných pneumatikách už rozhodně luxusně nevypadal, a potom byla na řadě Marcela.
Vtrhnul jsem do ložnice, Markovi dal pěstí a i když jsem byl přesvědčený, že ženu bych nikdy nedokázal uhodit, v ten moment se moje přesvědčení vypařilo. Chytil jsem Marcelu za její nádherný, dlouhý vlasy, uštědřil jí políček a dvěma stisky nůžek ustřihl její blonďatou chloubu. Asi to bude znít uboze, ale Markovy koktavé omluvy a manželčin vyděšený obličej a brek, mi dělaly dobře a trochu se mi ulevilo. Aspoň v pro tu chvíli…
—————————————————————————————————————–
Prý si každá čtvrtá žena během manželství najde milence. Uspokojí své touhy a pak se může poslušně vrátit k manželovi. Je ale tajný milostný románek řešením?
Pokud jsou naše holky v manželství krátce., tak myšlenka na nevěru jim nejspíš hlavou nešrotuje.
Možná si i myslí, že ji to nikdy nepotká, ale za polovinu rozvodů mohou ženy! Inu to je holt ta rovnoprávnost. Pak ale mnohé paničky pochopí, že si s manželem prostě nerozumí, že je neuspokojuje, že se jim dost nevěnuje a tak začnou hledat a ten nový, ten milenec vnese do vztahu třeba zpočátku romantiku a vzrůšo, tedy to, čeho se jim u manžela nedostává. No, nějaký čas to třeba může fungovat, ale také se může mnohým (neříkám že všem) může ozvat svědomí a pocity viny, který se může dostavit při první neshodě či přímo krizi s milencem.
U žen je to horší v tom, že jen těžko umí, na rozdíl od nás mužů, oddělovat sex a city, takže se často do milence, kterému jde ale jen o to šukání, bezhlavě zabouchnou.
A víte co je zajímavé? Naše ženy jsou většinou s ohledem na děti daleko tolerantnější j nevěrám nás mužů, než-li mi muži k těm jejich pokleskům vůči věrnosti. Pro nás pány jsou ženské avantýry neodpustitelné. Naše dámy sby si tedy měli vážně rozmyslet, jestli chtějí riziko toho, že jim to prostě neodpustíme, podstoupit. Je to hra vabank. Může se pak stát, že dostanete kopačky a přijdete nejen o manžela, ale i o amanta, který když to praskne, nechce komplikace a dost možná ho to už pak nebude bavit.
Obecně se má za to, že když si žena najde milence, je to pro manželství větší pohroma, než když je nevěrný muž. Muži umějí udržovat paralelní vztahy, ale ženy se snáz zamilují, svého partnera si zoškliví a pak pálí mosty a stěhují se k milenci.
Některé ženy si ale zvyknou na určité zajeté koleje. S manželem mají přece společný majetek, který nechtějí dělit a pokud jsou matkami, nechtějí dětem rozbíjet rodinu. Navíc mnozí lidé se bojí změn, rozchod s partnerem a navázání nového vztahu s milencem považují za riskantní krok do neznáma, a tak se raději spokojí s aktuálním manželským trojúhelníkem. Pochopitelně některé životní situace k nevěře a případnému prásknutí dveřmi svádějí více, jiné méně.
Asi největším problémem partnerských vztahů je zevšednění a s tím související špatná komunikace. Po dvanáctiletém manželství se třeba z manželského života vytratí ty hezké věci, které byly na začátku. Třeba ustane líbání na přivítanou, nebo líbání vůbec, o dotecích ani nemluvě. Ze sexuálního života se stala víceméně povinnost. Protože něžností a sexu se jí od manžela nedostává tolik, kolik by si přála, obojí hledá u jiného muže. A nevěru sama sobě omlouvá tím, že se to snažila manželovi (partnerovi) říci, ale když on je v poslední době tak unavený a podrážděný… Trápí je svědomí a tak si potřebují nevěru ospravedlnit. Navíc vinu hází na manžela a postupně si ho tak ve svých očích čím dál víc zošklivuje.
Víte co je paradoxní, že když takový pár přijde do manželské poradny a psycholog si je vezme „k výslechu“ každého samostatně, muž se, pokud on byl nevěrný, k nevěře se bez obalu dozná hned v první větě a že a to trápí. Naopak žena nejprve sáhodlouze popisuje negativní vlastnosti svého manžela a nevěru přizná až ve chvíli, kdy se jí na to psycholog otevřeně zeptá a není kam okecáváním utéci.
Očerňování je jakýsi obranný mechanismus, kterým se podvádějící snaží získat zpět svou nabouranou morální bezúhonost a nalézt racionální ospravedlnění svého nevěrného chování. Například větou: ‚Já za to nemůžu, vždyť se podívej, jak dlouho jsem ti říkala, že jsem vedle tebe nespokojená a cítím se sama!‘ je přesně ten typ reakce, kdy si žena dodává odvahu k nevěře. A po uskutečnění nevěry v tomto chování pokračuje, protože jí pomáhá smýt z ní pocit viny, odpovědnosti a tíhu možných důsledků.
Pro muže je typičtější jiná obranná reakce. Nevěrný muž omlouvá lež sám před sebou i partnerkou pozorností, vlídností, laskavostí. Ostatně je také zajímavé, proč je ženám dlouhodobě žijícím v manželství podezřelý manžel, který po x letech najednou jen tak z ničeho nic přinese manželce květinu?
