Deníček půvabné mrchy – myšlenky na nevěru 1.díl

Nejsem si úplně jistá, že píšu na správnej web, ale je mi to tak trochu jedno, myslím si, že tady najdu dostatečné soukromí a možná i pochopení a zpětnou vazbu na svůj život, který se právě vyvíjí určitým směrem, který se zaměřením webu asi má něco společného. Ale aby jste pochopili proč jsem se rozhodla sem psát, tak se nejdříve představím.

Jsem sympatická 35 letá šťastná mamča dvou jak jinak než nejlepších dětí na světě 🙂 s mým mužem jsme se před dvěma měsíci přestěhovali z velkoměsta na vytoužený venkov. No, není to úplný venkov, kde lišky dávaj dobrou noc, ale je to prostě vesnice, kde frčí tepláky, nátělníky a sandály 🙂 Je to úspěch , pokud v nich chlap nemá ponožky 🙂 To je hotovej výkřik mody a je hned jasný, že není místní, nebo že to bude docela mlaďoch 🙂 Zamilovala jsem si to tady a i když si zde připadám neskutečně izolovaná, jsem tady ve svý podstatě šťastná, děti skvěle zapadly do kolektivu, učitelky jsou usměvavé, i školník mé děti každé ráno vítá s úsměvem a oslovuje je jmény, je to tady taková na oko jedna veééééélkááá rodinka….až tedy na to , že nový a obrovský dětský hřiště, zde zeje prázdnotou, pokud tam tedy zrovna nelítají mé děti.

To byla první věc která mě děsně zarazila, asi jsem byla zvyklá z města, že se maminy tak nějak slízaj na hrišti a i když jsem tam v reálu nikoho neznala, vždy si bylo s kým popovídat….ale tady? pokud se zrovna nepálí čarodějnice, nejsou velikonoce, nebo nějaké vesnické oslavy, nikoho na tom hřišti nepotkáte. Proč? Asi protože tady přeci každej žije v baráku a lidi si pro své milované ratolesti na svých pozemcích vybudovali bezpečné prolízačky , klouzačky, bazény atd…..aby děti měly veškeré zázemí doma. Jasně, i my jsme tendle komfort našim prckům dopřáli , ale jsem aktivní mamina co prostě nechce žít jen kolem baráku a tak vyrážím ven, jenže tak nějak nikoho nepotkávám. Cítím se docela sama, izolovaná a je to nezvyk.

Ale zpátky ke mě. Můžu o sobě říci, že na to že mám 35 a mám po dvou dětech tak vypadám na pětadvacet, ale je to tím, že s dětmi hodně sportuji a nejsem zastánce televize. Jsem na první pohled ženská, prdelí i svými vlasy, myšleno tak, že prdelí prostě kroutím jako správná ženská, vždy jsem kroutila a vždy kroutit budu a vlasy mou ženskost podtrhují, protože nejsem na ježka a nemyslím jako chlap. Mám dlouhé, hnědé vlasy téměř po zadek, mladistvou tvář a sportovní, trošku vyšší postavu a i když jsem jako žena silná, u mužů vzbuzuji automaticky takovej ten ochranářskej reflex, že o mě musí pečovat a ochraňovat mě.

Tady na vesnici je trochu problém u místních maminek, že léty asi rezignovaly na tu ženu v sobě a je jim jedno, co maj na sobě, chodí do školky v teplácích, s mastnou hlavou, atd. Nechci aby to znělo namyšleně, ale já jsem prostě ženská, která má ráda ženskost ráda a proto nosím sukně a šaty, nejsem nějaká nafintěná městská dáma, ale prostě si místo botasek a tepláků, nebo riflí obleču šaty nebo sukni a k nim třeba žabky. Je mi v tom pohodlně a jsem prostě oblečená jako ženská, i proto mě možná místní maminy zatím moc nepřijaly a koukají se na mně divně. Ve školce si řekneme jen dobrý den a žádné další rozhovory, ani kamarádství se nekoná. To s tatínky jsem na tom o dost lépe…a k tomu bych se právě chtěla dostat.

Naše vesnice je dlouhá něco přes 7km, a tím že žijeme na kraji a školka je na druhém okraji, tak děti každé ráno vozím cestou do města a od samého počátku se mi ve školce dvoří jeden pán. Jsou to zatím dva měsíce co sem začaly mé děti chodit, a tím , že se tady s nikým neznám a na školkovských akcích zatím nebyla moc příležitost se s někým sblížit a bejt zasvěcená do toho kdo je kdo atd…nějaký ty počáteční drby 🙂 by se šikly tak , prostě nemůžu přijít na to , kdo je onen pán……Začalo to tak nějak nevinně, jelikož jsem ostuda a vozím své děti každej den téměř poslední, ale na čas 🙂 a onen tatínek je asi stejnej raní spavec jako já…potkávali jsme se první měsíc zásadně u dveří, kdy on jako gentleman mi je držel a já běžela s úsměvem od ucha k uchu s dětmi za ruku a děkovala ,on se vždy šibalsky usmál , a za dveřmi jsme si šli každej tam kam patří naše děti, asi po třech týdnech se osmělil a vždy u dveří mi pochválil třeba parfém, nebo krásnej cop, nebo sukni, v jedněch šatech mi řekl, že jsem děsně rozkošná, já vždy jen s úsměvem poděkovala a šla si za svým, ale asi před čtrnácti dny na mě začal jakoby náhodou čekat v autě jen proto aby mi zamával než od školky odjel.

Vždy do školky vozí holčičku on a on ji taky vyzvedává,asi tak jako já, o mém muži by se dalo říct , že je to paní colombová v kalhotách :-), bohužel nemá na nás čas, má dost práce a když už má čas, má své zájmy a je rád, že má na ně aspoň trochu času, takže i já chodím na školkovské besídky a akce pro rodiče zásadně sama, o tatínkovi se u nás moc nemluví, tak nějak děti ani nečekaj , že bude tatínek doma, takže program mají zásadně se mnou.

Ale k čemu se chci dostat. Onen tatínek mne dnes, když jsme odevzdali děti do školek, čekal opět u auta. Ano, tentokrát neseděl v autě a nemával na mě, ale čekal u auta. Já scházela ze schodů v letních šatech, žabkách,s rozevlátými vlasy a myšlenkami na ranní kávu a on se opíral o svého bavoráka, až teď jsem se na něj tak nějak více zakoukala, a těch pár schodů mi dalo dostatečnej prostor pro to pořádně si ho prohlédnout.Až teď v klidu jsem si všimla ,že je hodně vysokej, má široká ramena, udržovanou tvář (myšleno, že byl oholenej, učesanej) a néééé, neměl montérky, ale dokonale padnoucí riflové kraťasy, které mu dělaly takovou tu krásnou bouli, to mě celkem vzrušilo, přišlo mi to sexy a asi na 3 vteřiny jsem se přistihla jak si představuju jaký by to bylo přijít k němu, a po tý bouli ho pohladit, popřát mu krásnej den a hned zase říci na shledanou, uvidíme se zase odpoledne jak budeme vyzvedávat děti, sednout si do auta a odjet.

Wauuu, když to teď píšu, znovu si ten pohled na něj vybavuji a musím uznat , že celkovej pohled i stou představou byl faaakt hodně dráždivej a ještě teď mě bere.Ale abych neodbíhala,….stál opřenej o auto a já sešla schody a šla ke svému autu, když jsem mačkala klíč na odemčení, podívala jsem se směrem k jeho autu abych se na něj jako každej den pousmála a zamávala rukou, ale on tam nebyl,rozhlédla jsem se a viděla že je tři kroky ode mne.A říká…..jesti bychom si mohli zítra až odevzdáme prcky zajít na kafe. Byla jsem trochu zaskočená a tak nějak ze mě vypadlo, že to kafe ráda uvařím a vypiju si ho s ním klidně někde jinde než v restauraci nebo cukrárně. Samotnou mě to zarazilo jen co jsem to dořekla ale on neváhal a řekl, že fajn, že je to ten nejlepší nápad, a že tedy já donesu kafe…že pije preso, dva cukry a smetanu a on že se postará o snídani.

Usmáli jsme se na sebe a já mu konečně mohla z blízka kouknout do očí……krásný mandlový oči, na tváři dva ďolíčky od úsměvu….. i on si mě prohlížel, cítila jsem jeho pohled všude, ale bylo to moc příjemný….rozloučili jsme se s tím, že se odpoledne určitě zase potkáme a oba nasedli do svých aut, mávli na sebe a odjeli každej svým směrem. Až když jsem seděla v autě uvědomila jsem si, že neznám ani jeho jméno, ale co……jedno vím….že i když jsem mezi místní maminy nezapadla, tak tendle taťka mi s tím může pomoct, protože jemu všechny maminy říkaj ahoj… Takže počítám s tím , že se zítra dozvím něco bližšího, né jen o školce, maminách a celkově lidech, které denně potkávám, ale i o něm… Ale jestli i zítra přijede v těch neskutečně rajcovních riflových kraťáscích , budu mít hodně co dělat, abych tu snídani v trávě v myšlenkách celou neprošukala při pohledu na ty jeho skvostný knoflíky a bouli v rozkroku.

Pokračování sem vložím zase zítra, chtěla bych to psát jako takový svůj deníček, protože není nikdo, komu bych se s tím mohla otevřeně svěřit a přečíst si třeba i názor, nebo komentář.